Ve frankfurtské opeře uvádějí Čajkovského Pikovou dámu v režii Christiana Padeho a výpravě Alexandera Lintla v duchu postmoderních inscenací, které již více než čtvrtstoletí zcela ovládly inscenační styl operních představení. Vymanit se z toho proudu nemá zatím nikdo odvahu, proklamovaná tvůrčí svoboda je zaměněna za kolektivně prosazovanou poetiku, která má ve svém genetickém kódu spojení obsahových, tedy tematických a ideových komponentů, v zásadě nelogických a protismyslných. Režie a výprava se vzdaluje původnímu záměru autorů hudby a libreta a v podstatě pokoutně podsouvá divákovi jiný – tu fantasmagorický, tu surrealistický, tu hyperbolizovaný sled situací, které s původním dějem často souvisí jen volně a zdánlivě.
Nejinak je tomu i v tomto případě. Zde si režisér Christian Pade navzdory Čajkovského hudbě a libretu opery prosadil koncepci, která sice zachovává v centru děje postavu hazardního hráče Heřmana, jeho touha získat lásku Lízy i bohatství se v duchu díla transformuje čím dál více v úsilí získat tajemství tří karet a pomocí nich dojít kýženého cíle. Režisér situuje celý příběh do jakéhosi lékařského prostředí, namísto chův jsou hned v úvodu ošetřovatelky, Heřmanovi kolegové jsou lékaři a on sám má pantomimického dvojníka v bílém plášti. Líziny přítelkyně jsou uniformně oblečeny jako schovanky, hraběnka je zároveň guvernantkou, schovanky jsou posléze služebné. Zvlášť bizarně vyznívá obraz Líziny sebevraždy: Líza čeká na Heřmana ve svatebním závoji, v ruce balónek, který vypouští v momentě, kdy ji Heřman zavrhuje. Namísto sebevraždy na sebe vylije plechový kýbl plný jakési odpudivé tekutiny. Kostýmy ukazují na přesun děje do éry sovětské moci, kdy jsou samozřejmě carevna i šlechtici stejně absurdní jako celý děj. Jenom hraběnce, která vzpomíná na setkání s madame Pompadour a královským dvorem ve Versailles by muselo být víc jak tři sta let. A to, že režisér zcela ignoruje pravidla při karetní hře, je už jenom detail.
Přestože je původní děj transformován jak časově, tak situačně i sociálně, nelze inscenaci upřít určitou imaginaci, ve spojení s Čajkovského lyrickou a zároveň tajemnou a skrytě dramatickou hudbou, plnou vnitřního patosu a uhrančivé síly, jsou v kaleidoskopu scén velice působivé momenty, které samozřejmě balancují na tematické i myšlenkové neuchopitelnosti. Nic není v této inscenaci jednoznačné, vše dostává neustále nové a nové souvislosti, které často vylučují jedna druhou. Ovšem dramatické napětí osciluje v každé scéně v sounáležitosti s vrtkavostí osudu, který nemilosrdně drtí jako v mlýnském soukolí Čajkovského operní hrdiny. Inscenace tedy nakonec zobrazuje, byť po svém, jejich tragický úděl.
Hudební nastudování (dirigent Lothar Zagrosek) vystihuje plně atmosféru i styl Čajkovského opery, stavba jednotlivých scén i větších hudebních ploch podtrhuje dramatický kontrast i neustále přítomnou tragickou přízračnost. Představitelsky postihoval Heřmanovu rozpolcenost vhodně Frank van Aken, pěvecky se ovšem dostával do technických problémů ve vyšší poloze. Emocionálně i hlasově byla vynikající Danielle Halbwachs jako Líza, sugestivně koncipovali své postavy rovněž Elzbieta Ardam (hraběnka a guvernantka), Željko Lučić (Jeleckij) i Johannes Martin Kränzle (Tomskij).
