Čajkovského Piková dáma v nové inscenaci dirigenta Romana Kofmana , režiséra Romana Hovenbitzera a scénografa Pavla Bílka je sice vizuálně potemnělá, ale má poutavou hudební dikci, solidní (výrazné) pěvecké výkony a jasnou sdělnost režijně výtvarné koncepce. Ukrajinský dirigent, působící v Německu, podtrhl v nastudování zpěvnou šíři pěveckých výkonů i orchestrálního zvuku a postihl míru stanovené rozvláčnosti temporytmem prováděného díla. Problémem premiérového obsazení se mi jevila Antonie Denygrová v titulní roli, neboť velmi dobře zvládnutým herectvím nemohla postavě nahradit potřebný altový témbr; jasné, sopránově zbarvené hloubky sopranistky byly bez kazu, ale v celkovém vyznění chyběla hlavní představitelka, kterou skladatel ne nadarmo napsal jako altovou roli, jednu z mála hlavních postav pro zatmělý mezzosoprán. Slavná árie hraběnky před spánkem tedy „absentovala“, nahrazena prostým hlasovým projevem v hlubší poloze. Jinak Heřman v podání Vladimira Kuzmenka měl sílu, přemíru tónu i snesitelnou dávku projevu šílenství a dostál naplnění role, jakkoli v jistém prvoplánovém projevu hudebním i hereckém. Helena Kaupová uplatnila v Líze svůj „nalomený“ herecký projev, neboť zde nepotřebovala ani záblesk projevu radosti. Její hlasové dispozice jsou pro roli Lízy dostačující, ne omračující. V menší v roli Pavlíny oproti ní zasvítila Galia Ibragimova . Své postavě knížete Jeleckého dal plnou míru hudebního projevu a herecké zdrženlivosti Martin Babjak a jeho ucelený jevištní projev nejvíce odpovídal mé představě o naplnění postav této opery. Také Richard Haan byl výborný Tomskij, zejména hlasovým projevem, který vlastně nikdy posluchače nezklame. Pěvecké obsazení nemělo „malých rolí“ a tak své dobré výkony podali rovněž Jan Ondráček , Oleg Korotkov , Alfréd Hampel , Miloš Horák a Erika Jarkovská . Nezanedbatelným úspěchem hudebního nastudování je srozumitelnost ruské řeči, a to jak ruských, tak i našich pěvců.
Problém jevištního ztvárnění udává pro dnešního diváka délka opery, která se se sedmi obrazy stěží zvládne pod tři hodiny. Jestliže scénografie příběhu potřebuje pro každý obraz přestavbu, pak čas nejen narůstá, ale doslova se táhne. Přitom návrhy Pavla Bílka vycházejí z dobře trefené základní stavby na točně, jejímuž vnitřnímu dramatismu napomáhá prosvětlování a pohyby dveří (oken). Kostýmy Simony Rybákové v nenásilné nadsázce napovídají o časovém posunu děje do dvacátých let minulého století, což na samotném výkladu příběhu nic nepozměňuje. Snad jen bílošedo-černá škála barev zoceluje kontury optického vjemu a ve výsledném dojmu působí potemněle, „stejnobarevně“. Škoda. Udržet obsahové sdělení ve stanovené jevištní rovině tentokrát dobrý vstupní inscenační nápad příliš ztemnilo režijní vedení, ztrnule a bez dalšího nápadu se posouvající ve zdlouhavě plynoucím čase.
