Připravovaný komorní koncert PKF – Prague Philharmonia dostal v pondělí 21. 6. konečně příležitost potěšit posluchače zajímavou dramaturgií s výběrem skladeb Ludwiga van Beethovena, Camilla Saint-Saënse a soudobého českého skladatele Maria Buzziho. Pestrý program představili sólisté mezzosopranistka Eva Garajová, fagotista Václav Fürbach a klavírní Trio Incendio plným nasazením zaujali v méně známých skladbách mistrů klasicismu a romantismu i překvapili provedením světové premiéry Maria Buzziho.
Z Beethovenovy sbírky Velšské písně pro soprán a klavírní trio WoO155 psané v roce 1809 zazněly v úpravě pro mezzosoprán tři písně – č. 15 „Když všichni smrtelníci odejdou do důchodu“, č. 7 „Skryj můj ruměnec, noci“ a č. 13 „Bezmocná žena“. Evu Garajovou, vyhledávanou v operním a zejména písňovém repertoáru, doprovodilo mladé Trio Incendio, které od studií na HAMU již vstoupilo do povědomí veřejnosti jako úspěšný ansámbl s mnoha oceněními. Spojení mladého souboru s vytříbeným výrazem pěvkyně výborně uvedlo tak dlouhé očekávané živé koncerty s bezprostředním sdílením hudby mezi umělci i posluchači. Eva Garajová svým bohatým výrazovým rejstříkem zaujala v Beethovenových písních s pestrou charakteristikou textů a zdánlivě jednoduchými, ale působivými a náročnými melodiemi lidových písní. Skladatel tvořil tento cyklus na objednávku a původně jej zamýšlel pouze jako aranžování písní, s nimiž se na cestách seznámil, jeho talent ovšem vytvořil báječné a zde precizně podané krátké skladby, které v sále propojily nadšení výborných interpretů a stejně natěšeného publika. Trio Incendio hýřilo energií a pěvkyně dodala svěžím a vždy plně koncentrovaným nasazením starým Velšským písním nezbytnou jiskru, romantiku i skrytou ironii.
Z díla Camilla Saint-Saënse, od jehož úmrtí letos uplyne 100 let, uvedli Václav Fürbach a Karolína Františová nevšední méně hranou Sonátu pro fagot a klavír G dur, op.168, psanou nedlouho před skladatelovou smrtí. Saint-Saëns bývá občas neprávem řazen k autorům spíše líbivých a romantických skladeb, ovšem opera Samson a Dalila, Vánoční kantáta a symfonie i četné koncerty patří mezi důležitá díla francouzské hudby 2. poloviny 19. a počátku 20.století. Sonáta pro fagot představila autora kompozičně bohatého mistrovství a v podání Václava Fürbacha se sametovým tónem s výtečným doprovodem Karolíny Františové, jež se představila jako suverénní a mimořádně disponovaná klavíristka, dodali Saint-Saënsově skladbě na lesku a preciznosti ve všech nejjemnějších detailech.
Závěr první části koncertu patřil současnému českému skladateli Mariu Buzzimu (*1974), který se věnuje scénické hudbě pro dovadlo, rozhlas i televizi, ale je také multiinstrumentalistou a autorem mnoha textů. Posluchače potěšilo sympatické úvodní slovo skladatele před uvedením světové premiéry jeho Suity z hudby ke hře Sex noci svatojánské, inspirované známým filmem Woodyho Allena a psané pro pražské divadlo Kalich. Spolupráce s divadly po celé České republice je pro Maria Buzziho radostí, v níž reflektuje s potřebnou dávkou romantiky i parodie na dané téma. Nejinak tomu bylo v Suitě pro housle, violoncello, fagot a klavír ze hry Sex noci svatojánské, kde Mario Buzzi shrnul peripetie bezradného človíčka – ve filmu báječně představovaným právě Woody Allenem – bojujícího se zažitými klišé partnerských vztahů. Suita ve stručném a svižném tempu s mnoha parodickými finesami v kritickém, ale vždy úsměvném duchu byla lahůdkou v pěkném a s lehkostí věrně podaném partu, kde komika nepostrádá vnitřní hloubku.
Mario Buzzi byl autorem také ukázky scénické hudby ve dvou písních ze hry Maškaráda Terryho Pratchetta a Stephena Brigse. Nástrojové kvarteto doplnil pěkně modulovaný hlas Evy Garajové, který si báječně poradil s parodickými texty „Ty prokleté dveře se zasekly“ a „Měsíc už je napůl v moři“ a uplatnil pestrý výrazový rejstřík v dramatické karikatuře s ohlasy na Fantoma opery i v nepravidelném přerušovaném rytmu směřujícímu k úsměvnému závěru. Ve druhé písni se schyluje již k varování, kde bohatý a intonačně náročný part získaly v Evě Garajové výbornou interpretku. Skladatel byl právem odměněn spolu se sólistkou a všemi hudebníky velkým potleskem, který dodal působivé soudobé hudbě skutečné uznání.
Druhá část koncertu se vrátila k výročí Camilla Saint-Saënse uvedením Klavírního tria č. 2 e moll, op. 92 z let 1891–2, které patří k málo hraným skladbám pro svoji náročnost hráčskou i posluchačskou. Trio Incendio ovšem uchopilo pětivětou skladbu zcela suverénně a prokázalo své kvality v bouřlivě romatických, až symfonicky bohatých větách střídaných něžnými melodickými sekvencemi. Vévodila mimořádně disponovaná klavíristka Karolína Františová, ve zpěvných melodiích se výrazně blýskly housle Filipa Zaykova a spolehlivé a vždy výborné violoncello Viléma Petrase zaručovalo kompaktnost projevu ansámblu v nových překvapivých stylově rytmických změnách. Sytý projev nádherně měnilo úchvatné ztišení, dramatické presto poslední věty se v závěru zjemnilo do krásně rozevláté melodie. Skladba Saint-Saënse byla Triem Incendio pojata s celistvou energií a profesionalitou a po závěrečném bouřlivém potlesku odměnilo publikum krátkým melodickým Blues Luboše Sluky.
