Autorský koncert Marka Pavlíčka, studenta 6. ročníku zpěvu a 3. ročníku kompozice u docenta Eduarda Douši překvapil v několika ohledech. V prvé řadě je to možná značně intuitivní, ale velmi sofistikovaná znalost klasických kompozičních principů, ať již v harmonické práci či formě, dále zjevná úcta k těmto pravzorům a smělost je následovat, snad prozrazující touhu důstojně se postavit po jejich boku. V neposlední řadě pak snad rovněž intuitivní, ale dokonalé odmítnutí trendu „umělecké zkratky“, která ovládá mediální světy a stále více v nás potlačuje schopnost hlubokého vhledu do čehokoliv. Taková míra konzervativnosti v dosavadní tvorbě ovšem u čtyřiadvacetiletého kluka zarazí.
Koncert v téměř zaplněném koncertním sále Pražské konzervatoře (20. 11. 2015) byl zahájen sborem na text Erbenovy Mateřídoušky v interpretaci souboru „KNČ“ (Kdo nemá čas – v parafrázi na známou zkratku „KMČ“, tedy Kdo má čas). Překvapivě kompaktní zvuk mladého oktetu (sbormistr Josef Kurfiřt) nabídl klasickou romanticko-lyrickou stylizaci, vkusně pracující s textem 19. Století, nic víc, nic míň. První polovině koncertu však dominoval melodram na pozoruhodné texty Anety Schwarzové, za doprovodu smyčcového tria a klavíru. Romantizující kompozice zpočátku naznačovala snahu stvořit dílo „cestou nejmenšího odporu“, ale postupné proniknutí do jeho étosu nabídlo relativně dokonalou syntézu hudby a slova, plynoucí z dobrého pochopení podstaty melodramu, což nebývá zcela běžné ani u zkušených autorů. Zvláště lze ocenit vyzrálý a technicky vyrovnaný projev klavíristky Aliny Martynova. Provedení navíc skvěle umocnila recitátorským i hereckým projevem studentka herectví Veronika Malá, která v interpretaci dovedla skvěle skloubit „vílu i semetriku“.
Druhá polovina již patřila ústřednímu písňovému cyklu celého autorského koncertu – Písním magdalským na verše Magdaleny Vaňkové, spolužačky z pěvecké třídy. Jak po textové stránce tak po hudební se jedná o velmi lyrické ztvárnění tužeb, smutků, nostalgií, vášní i fatální melancholie, která je patrna zvláště z hudby a zdá se být ústředním rysem autorovy současné tvorby – „fatálně vážné“ hledačství hloubky, mnoho neukotveného a éterického. Dlužno dodat, že textová předloha v tomto směru ne vždy vychází hudbě vstříc. Písně interpretovala sama autorka veršů s velikou pečlivostí a kulturou projevu, který je však teprve na cestě ke své zralosti, ocenit je zapotřebí dobrou srozumitelnost zpívaného textu, limity lze naopak pozorovat v mezních polohách pěveckého rozsahu, kde jsou prozatím zjevné technické rezervy. Klavírní doprovod Ludmily Rýznarové se vyznačoval vyzrálou technikou a schopností odlišit mnoho výrazových kontrastů. Spojení s vynikajícím koncertním nástrojem (Steinway) je vždy opravdovým zážitkem, když jej skladatel a interpret v dobré symbióze dovedou rozeznít.
Devítidílný cyklus je pozoruhodný z hlediska skladebné geneze. V úvodu se objevují folklorní melodické prvky, které obecně tvorbě Marka Pavlíčka sluší, ba přímo jsou prospěšné co obhajoba místy banální melodiky. V průběhu dalšího toku hudby ovšem mizí, zato klavírní doprovod se stává hutnějším a harmonicky pestřejším.
Marek Pavlíček nás nesměle vtahuje do svého světa a diktuje nám být pozorní, ba přímo učí svého posluchače koncentraci, za kterou je odměněn přenádhernými detaily hudby jinak prozatím(!) jaksi v mantinelech korektní vášně, zbožně zakleté do klasické formy. V osobě autora však slibuje nadějný vývoj ve skladatele znalého „řemesla“, kterých je jako šafránu…
