Když přišla 1. dubna (repríza 2. dubna) na pódium Smetanovy síně pražského Obecního domu Véronique Gens , nenápadná žena v prostých šatech, tak jsem si ji těžko spojoval s deskami, kde jsou často ohňostroje pěvecké krásy. Jakmile však začala zpívat, tak bylo jasné, proč patří k nejlepším evropským sopranistkám. Její cesta je podobná dráze o sedm let mladší Magdaleny Kožené. Vzešla ze světa historicky poučené interpretace barokní hudby a postupně šla dál – k Mozartovi, 19. a 20. století. I její hlas má svoje dynamické a výrazové mantinely, které si přísně hlídá. I pro ní je základem vztah slova a hudby, vyjádření nejniternějších citových záchvěvů textu. Má skvěle vyškolený a vedený, příjemně barevný hlas. Do Prahy ji přilákal dirigent Serge Baudo a se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK uvedla stylově dokonale čistě výběr ze dvou cyklů svého rodáka Josepha Cantelouba – Chants de France a Chants d'Auvergne . Musím dodat, že je škoda, že nezazněly tyto cykly celé a nemohli jsme se déle těšit setkáním s tak dokonalým hlasem. Přestože předehru k Rossiniho opeře Semiramis zahrál orchestr velmi dobře, i když bych si dovedl představit ještě více ohně a dramatu, tak bych ji oželel. Dokonce bych se možná zřekl i potěšení slyšet opět 4. symfonii Jeana Sibelia, jenž zemřel ve stejném roce jako Canteloube (1957), což není to jediné, co je spojuje. Jestliže u Sibelia převažuje „panteistická mystika s decentně tragickým podtónem“, tak u jeho francouzského kolegy „mystika specifické francouzské lidové tvořivosti“. Z obou cyklů, jež zpracovávají lidové písně, jsou výrazově košatější písně z divokého kraje vyhlášených sýrů Auvergne a zajímavější byly i v interpretaci Véronique Gens.
