Basbarytonistovi Adamu Plachetkovi se v posledních měsících dostává stále větší pozornosti na světových pódiích (Covent Garden, Salcburský festival, účast na jubilejním koncertu José Carrerase) a je zřejmé, že české publikum je na „svou“ mladou hvězdu náležitě pyšné. Jednou z příležitostí přesvědčit se o tom byl Plachetkův recitál v rámci festivalu Dvořákova Praha. Program otevíral tematicky Dvořák, avšak překvapivě písňový. Plachetka si obdivuhodně vybral Cigánské melodie , které patří k repertoáru, na němž se zdánlivě nedá nic zkazit (po technické stránce), ale zazpívat je festivalovému publiku tak, aby si udrželo stejné nadšení, jako při vstupu umělce na pódium, není nic lehkého. Navíc pro zpěváka, který se s tímto repertoárem na pódiu příliš nesetkává. Plachetka si ale s písňovou politikou poradil skvěle a celý velký prostor Dvořákovy síně Rudolfina dokázal vtáhnout do jednoho bodu, do světa, kde SLOVO je pánem veškerého dění a a kde se i objemný a sametový basbaryton zklidní a vypráví. Dvořáka v první půli doplnil výběr písní Richarda Strausse s intimnější tematikou jako například Die Nacht nebo Traum durch die Dämmerung .
Druhá polovina koncertu byla operní, živější a ze strany interpreta i publika jednoduše hlasitější. Po první árii hraběte z Mozartovy Figarovy svatby – Hai gia vinta la causa…Vedro mentr’io sospiro , bylo evidentní, kvůli čemu publikum přišlo a v jakém repertoáru u nás Adam Plachetka nemá konkurenci. Ve společnosti Rossiniho Popelky , Donizettiho Nápoje lásky a Verdiho Atilly se pak večer nachýlil ke konci trestuhodnou rychlostí a těm, kteří ani po trojitých standing ovation nebyli saturováni, nabídla Dvořákova Praha ještě Setkání po potlesku, moderovaný rozhovor s hvězdou večera.
