Písňový večer v Národním divadle – úžasný zážitek, jakých není mnoho

Otcem dobrého koncertu je dobrá myšlenka. Ta stála jistě i u zrodu sobotního písňového koncertu sólistů opery Národního divadla, který navazuje na předešlé symfonické a pěvecké koncerty pocházející z dramaturgické dílny uměleckého ředitele opery Petra Kofroně. Tyto koncerty jsou patrně nejen pracovním osvěžením pro členy orchestru, ale i také pro publikum, které si ovšem na tyto typy akcí v opeře Národního divadla ještě musí zvyknout. Písňový večer se vydařil po všech stránkách – byl osvěžující, naplněn uměleckou kvalitou a radostí z dobře vykonané práce.

Jako první upoutala dramaturgie Jitky Slavíkové, která pravděpodobně ve spolupráci s dirigentem večera Petrem Kofroněm vybrala neotřelý písňový repertoár od konce 19. do počátku 20. století. Obsahovým leitmotivem vybraných písní byla smrt, noc a spánek. Byly to písně temné, kladoucí důraz na okamžiky života, během kterých naše životy mohou znenadání skončit. Byly vybrány písně téměř neznámé a zajímavé, ať již z hlediska obsahu, hudebního stylu, emocionální síly, různého podílu orchestru na výsledném tvaru, instrumentace nebo vystavění pěvecké linky. Zajímavá byla i jazyková rozmanitost a fakt, že z pěti vybraných skladatelů byl každý jiné národnosti – Čech Jaroslav Křička, Rus Modest Petrovič Musorgskij, Ital Ottorino Respighi, Francouz španělsko-švýcarského původu Maurice Ravel a Němec Richard Strauss. Každého skladatele reprezentovala jiná pěvecká osobnost ze souboru Národního divadla – mezzosopranistka Michaela Kapustová, basista Oleg Korotkov, tenorista Josef Moravec a sopranistka Dana Burešová. K nim přibyl také nový host opery Národního divadla, barytonista Roman Hoza. Z hlediska dramaturgie a pěveckého obsazení byl večer vystavěn více než skvěle.

Roman Hoza, foto ND

Jako první na programu zazněl cyklus Severní noci Jaroslava Křičky (z nějž píseň Albatros je nejčastěji prováděna) v podání Michaely Kapustové. Její přednes byl velmi podmanivý, citlivý, chvílemi však byla pěvkyně zastíněna zvukem orchestru – méně byla slyšet zejména v nejnižších hlasových polohách. Intepretace cyklu Písní a tance smrti M. P. Musorgského byla svěřena ruskému pěvci Olegovi Korotkovovi, který si podání písní v rodném jazyce zjevně velmi užíval. Navíc jeho ruská pěvecká škola přidala na autenticitě projevu, který byl dramatický a nadmíru působivý. Tento výborný dojem rušil snad jen pěvcův občasný příliš soustředěný pohled do partitury. Jako intermezzo byla pojata skladba pro smyčcový orchestr Ottorina Respighiho Aria per archi, která svým impresionistickým vyzněním připravila prostor pro nadcházející skladatelovy kompozičně precizně vystavěné písně, které přednesl Josef Moravec. Pan Moravec jako vždy zaujal svým dobře posazeným a zajímavě barevným lyrickým tenorem. Jeho Nebbie (první z Respigghiho písní) byla velmi působivá a zaujala dynamickým pojetím od silného forte po velmi slabé piano. Ve druhé části programu přednesl Roman Hoza Tři písně Dona Quijota k Dulcine Maurice Ravela. Zaujal velmi kvalitním a přirozeným projevem. V závěru zazněly Čtyři poslední písně Richarda Strausse v podání Dany Burešové – zkušená pěvkyně zazpívala Straussovy písně s promyšlenou dynamikou a dala večeru důstojný závěr.

Rozšířený orchestr opery Národního divadla pod vedením Petra Kofroně lze jen pochválit. I když místy přehlušoval pěvce – orchestrální složka písní byla však natolik zajímavá, že lze dirigentův entusiasmus pochopit. Sobotní večer zůstal výzvou pro další projekty podobné povahy a burcuje ke zvolání – nebojme se hudby 20. století! I ta může být podmanivá, instrumentačně zajímavá a romanticky vzrušující.

Sdílet článek:

Aktuální číslo

Nejnovější