Když jsem 22. 5. jel na první český koncert Pittsburgh Symphony Orchestra (Pražské jaro, Obecní dům), byl jsem po delší době zase plný očekávání a těšil se na setkání s jedním z nejlepších amerických orchestrů. Navíc výjimečnost večera zvýšila účast houslistky Anne-Sophie Mutter , která zvolila pro evropské turné Brahmsův Koncert D dur . Nejnáročnější romantický houslový koncert zahrála sugestivně a, jak je jejím zvykem, provokativně. Skutečně neznám jiného houslistu, který by si dovolil v rámci větného celku tolik kontrastů a hnal změny nálad až na samotnou hranici stylovosti. Přitom je vše elegantní a tónově lahodné. Nevím proč, ale překvapilo mě, že jsem vůbec poprvé zaznamenal u této houslistky jemné technické nedotaženosti, zvláště pak v intonaci. V Adagiu se otevřela nebesa, něha a lehká melancholie Mutter velmi sluší, hudební proud jí také umožnil větší nezávislost na Brahmsovi. Finále pak bylo blyštivé, virtuózní. Skvělý byl i orchestr, především smyčce; dechy jsou sice přesné, zvukově však nepatří k nejlepším. Možná se však mýlím, neboť sedět ve 21. řadě parteru, kam umisťuje festival novináře, není v průměrné akustice Smetanovy síně pro jakékoli posuzování optimální. (Ale co je v tomto víceúčelovém sále optimální?) Nevím, proč dirigent Manfred Honeck zvolil ze Šostakovičova odkazu pro turné právě kompozičně problematickou Pátou symfonii d moll , ale jeho orchestr, který vede od loňského roku, ji zahrál výtečně. Famózní byla zvláště první a poslední věta. Jakoby dějinnou epizodu fin de siècle odrážející Scherzo bylo odvázané, i když pojetí Gergieva, Bernsteina či Abbada se mi líbilo více, Largo koncentrované a ve smyčcích tónově nesmírně intenzivní (skvělé primy a cella). Pražskojarní debut Pittsburgh Symphony Orchestra byl nepochybně úspěchem, ale musím dodat, že nebyl triumfem jako v případě hostování Concertgebouw Orchestra, London Symphony Orchestra nebo New York Philharmonic.
