Na svém koncertě ve Dvořákově síni Rudolfina 11. dubna 2023 nabídl orchestr PKF – Prague Philharmonia se svým šéfdirigentem Emmanuelem Villaumem posluchačům díla dvou z nejvýznamnějších autorů devatenáctého století: Klavírní koncert č. 2 B dur op. 83 Johannesa Brahmse a Symfonii č. 3 a moll „Skotskou“ op. 56 Felixe Mendelssohna-Bartholdyho. Sólistou Brahmsova Klavírního koncertu, který zazněl v první polovině večera, byl americký pianista Garrick Ohlsson. U českého publika se tento sympatický umělec těší velké oblibě, o čemž svědčil i zcela zaplněný koncertní sál.
Brahmsův klavírní koncert je značně rozsáhlý, jeho stopáž se pohybuje kolem 50 minut, a svým celkovým pojetím se blíží spíš symfonii s koncertantním klavírem. Krátký pohádkový úvod první věty, v němž se střídá sólová horna a klavír, hrál pianista velice procítěně. Jak hudba plynula dál a dál, bylo stále více zjevné, že Ohlsson má skladbu dokonale zažitou a „ohranou“. Podával ji s viditelným nadhledem, obdiv budila jeho „velká“ technika a pregnantní rytmus. Zároveň jsem měl ale pocit, že toho „nadhledu“ bylo místy až příliš a že Ohlsson hraje Brahmse bez hlubšího prožitku. Podobně jsem vnímal i druhou větu. Teprve v pomalé třetí větě, kterou uvádí krásným zpěvným tématem sólové violoncello, se zdálo, že se klavírista ponořil do hudby hlouběji. Jeho první sólový vstup vyzněl nesmírně poeticky a v průběhu věty jsme měli mnohokrát možnost ocenit Ohlssonovo lyrické cítění. Závěrečná pasáž – s pomalými tichými rozloženými akordy v klavíru a s měkkým doprovodem orchestru – se rozplývala v barvách málem až impresionistických. Finální Allegretto grazioso Ohlsson půvabně vylehčil, ba skoro roztančil, přičemž jeho „nadhled“, který poněkud ubíral na kráse prvním dvěma větám, působil v této větě vysloveně sympaticky. Za potlesk se umělec publiku odvděčil Brahmsovým jímavým Intermezzem E dur op. 116/6. Hrál ho tiše, něžně, průzračně, se zajímavými vedlejšími hlasy, a při nadpozemském klavíristově pianissimu v repríze zatajili posluchači dech.
Pokud jsem měl k Ohlssonově hře drobnější výhrady, pak pro orchestr mám v Brahmsově Klavírním koncertu jen slova chvály. Emmanuel Villaume propracoval orchestrální složku skladby velmi inspirovaně a do nejmenších detailů a dosáhl téměř neskutečné barevnosti. Všechny přednosti svého orchestru pak dirigent dokonale uplatnil v Mendelssohnově „Skotské“ symfonii, která zazněla po přestávce.
Čtyřvětá kompozice plyne attacca a je korunovaná efektní codou. První větu otevírá pomalý baladický úvod, který měl v podání PKF sugestivní potemnělou náladu. V následující rychlé části první věty si mohli posluchači vychutnat nejen elegantně modelované, typicky „mendelssohnovské“ melodie, ale neméně také působivé dramatické situace (přízračné chromatické pasáže, připomínající hukot větru, před závěrem věty). Druhou větu zahájil sólový klarinet veselou, skoro až rozpustilou melodií, inspirovanou lidovou hudbou. Celá věta měla báječný švih, letěla lehce stále vpřed a byla doslova nabitá optimismem. Emmanuel Villaume si tuto větu užíval se zjevným potěšením. V adagiové třetí větě stojí proti sobě dvě kontrastní náladové roviny: zasněná, klidně plynoucí melodie se střídá s úseky výrazně dramatičtějšími, v nichž můžeme vnímat náznaky smutečního pochodu. V melodických partiích předvedli své vysoké kvality smyčce, v nejvypjatějších místech dramatických úseků dospěl pak dirigent se svým orchestrem k výrazu takřka hrozivému. Rychlá finální věta proběhla ve svižném tempu a měla skvělý tah. Před jejím závěrem dirigent hudební tok zklidnil a ztišil, aby o to více vynikla impozantní coda, v níž zvuk orchestru dosáhl oslňujícího lesku. Za jedinečné provedení Mendelssohnovy „Skotské“ odměnili posluchači dirigenta i orchestr potleskem vstoje.