Každý orchestr má svoje dobré i horší dny. PKF – Prague Philharmonia není výjimkou. Nicméně pokaždé, když se k orchestru vrací její zakladatel Jiří Bělohlávek, je výsledek hodně nadprůměrný. Hudebníci a hudebnice se maximálně koncentrují a evidentně chtějí bezezbytku realizovat dirigentovu vizi a jeho přání. Nejinak tomu bylo v neděli 24. dubna na abonentním koncertě v pražském Rudolfinu. Motto večera „Mezi smyčci a dechy“ bylo naplněno dechovou Serenádou č. 10 B dur, „Gran Partita“, KV 361, Wolfganga Amadea Mozarta a Dvojkoncertem pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány, H. 271 Bohuslava Martinů. Náročný, zdánlivě kontrastní program, kdy ale neoklasicimus dobře ladil s klasicismem vídeňským, byl detailně připraven a za přítomnosti mikrofonů Českého rozhlasu skvěle proveden.
Mozart byl průzračný, přesný, dokonale artikulovaný, s kouzelnými detaily, a nádherně zpěvný, což je pro veškeré produkce Jiřího Bělohlávka v posledních letech stále více určující. Nevzpomínám si, že bych někdy živě slyšel tak lahodné provedení této poslechově náročné skladby. Zastavím se jen u několika detailů. V druhé větě mě okouzlily artikulační detaily, které si může dovolit jen skutečně mimořádně kvalitní formace dechových nástrojů, v Adagiu se sólově blýskly sólový hoboj a klarinet (hudba je sama o sobě božská), druhý Menuet byl bezchybně „boulezovsky“ vysoustruhovaný, neskutečně zpěvná Romance, přesné variace a rychlé, nicméně neuspěchané finále.
Dvojkoncert měl úžasný tah a opět se ukázala síla smyčců pékáefky. Bylo to stylově čisté a technicky čitelné provedení. K výbornému výsledku významně přispěla úhozově jemná hra klavíristy Jana Bartoše a citlivé vstupy tympanisty Pavla Rehbergera.
Přestože lze psát o provedení Martinů dvojkoncertu v superlativech, šokující byla referenční interpretace Mozarta. Výkon srovnatelný s dechovou formací téměř jakéhokoliv světového orchestru!
