PKF – Prague Philharmonia svůj nedělní koncert pod taktovkou Leoše Svárovského skvěle načasovala – krátce po návratu z koncertního turné v Číně a pouhé dva dny po oficiálním vydání nové desky Bohemian Rhapsody s trumpetistou Gáborem Boldoczkim. To vše mělo pro náročný nedělní program svůj význam… Na koncertech v Číně orchestr několikrát vystoupil právě pod taktovkou Leoše Svárovského, což přispělo k vzájemnému „vyladění“ mezi orchestrem a dirigentem. Úspěšné vydání nové desky pro vydavatelství Sony Classical zase zcela jistě orchestru přineslo další důvod k sebevědomí. Provedení Velké instrumentální mše Franze von Suppé v pražské premiéře totiž jistou dávku odvahy vyžadovalo.
Velká instrumentální mše má pohnutou historii. Franz von Suppé ji složil ještě během svých studií v roce 1836. Je až s podivem, že Velká instrumentální mše nebyla nikdy koncertně uvedena a navíc zcela zapomenuta. Ačkoliv jeho Velká mše jasně ukazuje, jaký měl Suppé jako skladatel potenciál, kompozičně se s velkým úspěchem orientoval na díla, o která byl ve Vídni ve druhé polovině 19. st. velký zájem. A to byla opereta! Jestli něco na poslechu Velké instrumentální mše překvapuje nejvíce, tak je to hloubka tohoto díla a především velmi propracovaná kontrapunktická práce, která doslova prostupuje celou mši. Nechce se nám při poslechu věřit, že dílo psal známý operetní skladatel. Pro představu, všechna světově známá oratoria a kantáty mají maximálně jednu komplikovanou a rozsáhlou fugu. V Suppého mši si vychutnáte celkem tři rozsáhlé fugy, každou v délce minimálně pěti minut.
Jakkoliv se pražská premiéra uskutečnila především díky orchestru PKF – Prague Philharmonia, za tento překrásný koncert vděčíme rovněž několika dalším osobnostem. Dirigent Petr Chromčák u jednoho sběratele ve Vídni náhodou objevil rukopisnou Suppého partituru a celé dílo zkompletoval, spartoval a následně provedl ve světové premiéře na festivalu Dvořákova Olomouc ve spolupráci s Moravskou filharmonií Olomouc a Českým filharmonickým sborem Brno. Díky neúnavné snaze sbormistra Petra Fialy dílo znovu koncertně uvést si už Suppého Velká mše našla nové protagonisty v podobě PKF – Prague Philharmonia, dirigenta Leoše Svárovského a sólistů – sopranistky Marie Fajtové, mezzosopranistky Jany Hrochové, tenoristy Jaroslava Březiny a barytonisty Jiřího Brücklera. Český filharmonický sbor Brno měl oproti ostatním výhodu – toto náročné dílo už alespoň jednou provedl. I tak byla ve vzduchu cítit jemná nervozita, která jenom podtrhovala výjimečnost celého večera. Z provedení bylo jasně cítit důkladné nastudování Leošem Svárovským, který celý obrovský aparát účinkujících sebejistě provedl celým dílem. Orchestr PKF – Prague Philharmonia běžně známe především z programů v klasickém vídeňském obsazení. V Suppého Velké mši se jako chameleon náhle přerodil do orchestru velkého romantického obsazení, přitom stále zněl neuvěřitelně kompaktně. Podle slov Leoše Svárorského bylo nutné věnovat velkou pozornost sjednocení frázování orchestru se sborem a důkladně propracovat smyky. Právě fakt, že provozní materiály byly dodatečně zkompletovány a urtextové vydání dosud neexistuje, bylo možné k provedení díla přistoupit svobodněji. Toho dirigent Leoš Svárovský plně využil například v části Offertorium, kdy bylo v původních materiálech tenorové sólo kontrapunkticky propracováno se skupinou violoncell a kontrabasů. Zvukový nepoměr byl nově vyřešen tím, že byl proti sobě postaven pouze sólový part tenoru a violoncella. Jaroslav Březina toto náročné sólo zvládl naprosto brilantně, jeho hlas se s lehkostí nesl přes celý sál a velké uznání patří i koncertnímu mistru violoncell, Lukáši Pospíšilovi.
Franz von Suppé interpretům připravil opravdu mnoho velmi náročných míst, ať už sboru v podobě rozsáhlých ploch s komplikovaným vícehlasem, nebo orchestrálním hráčům v mnoha sólech i exponovaných partech žesťových nástrojů. Můj velký obdiv měli všichni sólisté v části Benedictus, které bylo navíc dalším důkazem geniality skladatele. Zcela originálním způsobem tu totiž proti sobě postavil kvartet lesních rohů a čtyři vokální sólisty. Dlouhé zpěvy a capella nebyly vedeny v tradičních akordických postupech, ale vícehlasně s mnoha průchodovými tóny mezi harmoniemi. Po dlouhých chorálových vstupech lesních rohů byla tato sóla pro všechny hlasy na samotném vrcholu intonační náročnosti. Skutečně klobouk dolů před všemi sólisty! Velký potlesk dirigentovi Leoši Svárovskému za brilantní nastudování a Českému filharmonickému sboru Brno, který provedení inicioval. Všímavý návštěvník koncertu jistě postřehl, že potlesk a volání „bravo“ zesílilo ve chvíli, kdy sólisté a dirigent již odešli a na pódiu zůstal na samotný závěr aplausu pouze orchestr… Abonenty, kteří si takto svůj orchestr zcela zaslouženě doslova hýčkají, lze „pékáefce“ pouze srdečně přát!
