PKF s Villaumem si zakoketovala s virtuální realitou

Aiva, Britten, Musorgskij – tak PKF uvádí na svých stránkách koncert orchestrální řady A, který se odehrál 15. listopadu pod taktovkou uměleckého šéfa Emmanuela Villauma. Titulek opravdu shrnuje vše podstatné, to je mu třeba přiznat. Úvodní Symfonie č. 37, až do roku 1907 mylně připisovaná Mozartovi (ve skutečnosti je 25. symfonií Michaela Haydna, až na prvou větu, která pochází Mozartova pera), byla úvodním číslem zahraným nejen bez přesnosti – ale co hůř, i bez elánu. Nepovažuje-li propagace Pražské komorní filharmonie za nutné ji blíže zmiňovat, tím spíše nepatří ani do mé recenze.

Průběh večera výrazně oživil mladý český tenorista Petr Nekoranec, který provedl písňový cyklus Benjamina Brittena op. 18, na skladatelův výběr z básní a próz Arthura Rimbauda, nazvaný Les illuminations. Brittenova partitura přímo hýří barvami, individuálně odstíněnými a kladenými na jednotlivá plátna s velkou zvukovou imaginací a obrazovou silou. Tu témbrovou ikonicitu, ve všech jejích fasetech, bylo však nutno si spíše představovat, neboť barevně střídmá hra orchestru jí dlužila nemálo. Naštěstí Petr Nekoranec svůj part rozvinul do výrazově přece jen bohatší šíře, a to i v deklamatorních partiích, takže druhé číslo večera vyznělo přijatelně.

Stravinského hudební žert, Circus Polka, komponovaný na návrh Georga Balanchina pro balet slůňat – představuji si, že asi hravých – by mohl vyznít mnohem vtipněji, kdyby metrorytmická stránka, včetně střídání taktů, měla větší říz. Kdyby Stravinského půvabná hra na nemotornost měla v sobě nějaký odstup, eleganci, šmrnc.

Hlavním magnetem večera byla skladba From the Future World, vytvořená softwarem AIVA (Artificial Intelligence Virtual Artist), prý s vysokou inteligencí, vygenerovaná tak, jak by ji, opět prý, napsal sám Antonín Dvořák. Šachové stroje mají již tak vysokou inteligenci, že je téměř nemožné je porazit. Tady, v oblasti virtuální kompozice, zatím nic podobného nehrozí (a doufejme, že ani nikdy hrozit nebude). Z pécéčka vypadnou jen samé dvou- a čtyřtaktové frázičky, plytké a nenápadité, a už vůbec ne dvořákovské, které inteligentní software posouvá šustrflekem dál. Na více se (zatím) nezmůže. Naštěstí. Berme to tedy jako vtip.

Gymnopédie č. 2, Lent et douloureux, Erika Satieho, v úpravě Clauda Debussyho, byla milým pohlazením. Celkově mdlý dojem z večera definitivně napravily až Musorgského Kartinky. Bylo zřejmé, že na rozdíl od všech předchozích skladeb, Ravelova partitura patří k jejich kmenovému repertoáru a je dobře zažitá. Přesto se vyskytovaly tu a tam kazy a nedotaženosti (nástupy ve Starém hradu, suchý, nezáživný tón altsaxofonu; škobrtání tuby v Bydle, Kuřátkům chyběla razantnější pointace synkop). Zato Trh v Limoges vyšel velmi dobře, a od té chvíle hrál orchestr na plný plyn v podstatě až do konce. Snad mohly být předěly mezi obrázky méně cézurované, nejvíce to zarazilo v závěrečném běhu ústícím do Velké brány kyjevské. Nicméně, odhlédnuto od těchto drobností, v Kartinkách se orchestr konečně předvedl v zenitu svých možností a poněkud tak napravil nepříznivý dojem z prvé poloviny večera.