Dovolím si pochybovat. U Čajkovského Panny orleánské mé pochyby začínají už dramaturgickým výběrem této opery. Byla-li bych (náhodou) dramaturgem, neuvedla bych ji, protože ji neřadím ke skladatelovým nejpovedenějším operám. Je tematicky velmi atraktivní, avšak hudebně rozvleklá, nedramatická, s příliš rozlehlými symfonickými mezihrami i sborovými plochami, s velmi povrchním libretem. Autorem libreta je skladatel (podle F. Schillera s použitím překladu V. Žukovského), který v duchu dobových zvyklostí přidává milostný motiv, aby byla opera „dramatičtější“ a aby byla příležitost k duetu (je ovšem pravda, že právě výstup Johanky a Lionela patří k nejkrásnějším hudebním částem opery). Nadbytečný tu je, podle mého osobního názoru, také ambivalentní vztah Johančina otce k ní (on ji vydává církevnímu soudu – obává se, že je posedlá ďáblem – proto, že ji má tolik rád?). Tím jsou, zdá se mi, hluboké kořeny Johančina boje, ať už jí samotné se sebou nebo jí a světa kolem ní, jen rozmělněny. Dalším argumentem, který by mě zrazoval od uvedení této Čajkovského opery, by byla i náročnost hudební složky – je patrně nad momentální síly plzeňského orchestru, ale chvílemi i sboru, aby zvládl tak náročnou a navíc rozměrnou hudební plochu. Shlédnutou reprízu (viděla jsem 4. představení 11. února) řídil druhý dirigent inscenace Tomáš Brauner .
Odhlédneme-li od zmíněných rysů díla, pak zbývá jen jediný důvod pro uvedení Panny orleánské, totiž kvůli představitelce/představitelkám titulní hrdinky. V tomto případě klobouk dolů před Janou Tetourovou , která je zejména po pěvecké stránce mimořádnou Johankou, byť její herecký výkon, hlavně v závěru opery nepatřičně zmatní, rozdrobí se v rozpacích. Velmi oceňuji také výkon Martina Matouška (Lionel), který konečně dostal větší roli, v níž se mohl více projevit jak po stránce pěvecké, tak i herecké. Při zmíněné repríze mě ještě zaujal Johančin otec v podání Jevhena Šokala , který však roli spíše jen odzpíval, aniž by jí propůjčil příliš ze svých schopností charakterizačních.
Režisér Zbyněk Brabec , zdá se, vůči svým spolupracovníkům příliš nevyužil svého práva veta. Scénografie Jana Kříže je nevyrovnaná, málo invenční, pouze vnějškově ilustrativní a takové jsou také kostýmy Elišky Ondráčkové – popisné, povrchně „všeobecně operní“. Jako by se režisér bál chtít po celém interpretačním týmu víc „než je v opeře obvyklé“. Inscenace odplyne bez velkého vzruchu až ke dramatickému konci, k Johančinu upálení. To, že, ač je odsouzena jako čarodějnice, umírá v plamenech s křížem na prsou, jsem nepochopila. Byl to pro mne zase jen povrchně „operní konec“.
Jsem si vědoma toho, kolik sil věnoval operní soubor plzeňského Divadla J. K. Tyla Čajkovského Panně orleánské a že má zásluhu o uvedení opery, která je na repertoáru tak málokdy. Potom inscenaci vidí třeba jen jednou (!) takzvaný operní kritik a napíše úvahu o tom, jak bylo (téměř) všechno špatně. Ale i to patří k jeho profesi.
