Nevím, kolik lidí v Plzni ví, že v jádru města, ukryta ve dvoře za měšťanským domem sní svůj sen o zašlé kráse a slávě Stará synagoga! Když jsem 10. září šel po kočičích kamenech k omlácenému vchodu na závěrečný koncert cyklu Hudba v synagogách Plzeňského regionu, mísil se ve mně pocit smutku i okouzlení tušenou prostou krásou stavby. Jediné, co je v současné době v pořádku, je střecha, samozřejmá priorita každé rekonstrukce. Stejně narušený jako vnější plášť je i interiér se dvěma vznosnými dřevěnými partery. Musím dodat, že jsem už viděl řadu zdevastovaných památek, ale tato patří k tomu nejhoršímu, co znám. Není pochyb o tom, že Stará synagoga volá o pomoc města, kraje, státu, která asi nebude nijak velkorysá. Festival každý rok přispěje do měšce na opravy několika desítkami tisíc, bylo by však zapotřebí desítek milionů. Kupodivu samotný prostor má nejen silné genius loci, ale i dobrou akustiku. Obdivoval jsem, jak se interpreti sžili s prostorem, vyrovnali s neregulérními podmínkami včetně citelného chladu a že i přes sychravé podzimní počasí se synagoga naplnila lidmi, kteří vděčně přijímali příjemnou hudbu. Zvlášť mě zaujal obdivuhodným výkonem houslista Miroslav Vilímec, který nevnímal zimu a s vnitřním ohněm podal zvláště Fallovu Španělskou suitu a Sarasateho Cikánské melodie . Dobrým dramaturgickým tahem bylo účinkování mladé akordeonistky Jarmily Vlachové (skvělé provedení sonát Vagn Holmboe a D. Scarlattiho). Ve stínu houslisty zůstal cellista David Niederle. Podal nadějný výkon, nicméně v transkripci Paganiniho variací Mojžíš byly slyšet jeho technické mantilely. Šestý ročník festivalu, na kterém hostovaly od června do září takové osobnosti jako Josef Suk, Jana Boušková, Hassovo kvarteto nebo Duo basso, potvrdil, že festival je smysluplným obohacením regionálního hudebního života.
