Spojení hudby autorů Druhé vídeňské školy a Gustava Mahlera vychází z hudebně-dějinné logiky věci, v tomto případě však myslím, že dramaturgie centenarium odvozené z historického dění v roce 1911 překombinovala a samotnou hudbu odsunula jakoby až na vedlejší kolej. Na prvním ze dvou takto zacílených koncertů (30. 5.) uvedlo Zemlinského kvarteto a sopranistka Anna Maria Pammer 2. smyčcový kvartet Arnolda Schönberga a od téhož autora Siegfried Mauser Tři klavírní kusy , v druhé polovině večera pak soubor Ameropa vedený Markem Ivanovičem se sólisty Jaroslavem Březinou a Dagmar Peckovou Mahlerovu Píseň o zemi v Schönbergově a Riehnově aranži.
Smyčcový kvartet č. 2 op. 10 ještě neukazuje na „otce dodekafonie“, je v něm nicméně hodně „abstraktního“ – pokud lze o něčem takovém v hudbě, která je veskrze abstraktním uměním, mluvit. Hodně harmonie, málo melodie a komunikativnost hudby je přímo úměrná vkladu interpreta. Ten byl ze strany Zemlinského kvarteta, které se k hudbě středoevropského expresionismu hlásí i svým jménem, hluboký a poučený. Ještě větším zaujetím upoutal posléze Siegfried Mauser, který Schönbergův 11. opus dokázal povýšit nad analyticky vnímané rané vykročení skladatele z tonálního prostoru a puncoval ho emocionálním prožitkem.
Druhá polovina koncertu byla pro mne osobně k neuposlouchání – ovšem nikoliv vinou interpretů, kteří Mahlerovi dali, co jeho jest (pokud jsem dokázala posoudit – například v první písni nebylo Jaroslava Březinu moc slyšet), ale hlavně proto, že Píseň o zemi je zkrátka skladba nesmírně dlouhá (stejného účinku jako celou hodinovou kompozicí by se dosáhlo jen její závěrečnou částí) a aranž Arnolda Schönberga (1921) a Rainera Riehna (1980) pro komorní soubor ji posouvá do jakéhosi podivného vzduchoprázdna – nejsou to ani libozvučné písně, ani scénické drama, ani filmová hudba (i když té se to někdy dost blíží). Schönberg se možná cyklu zachytil svým citem pro melodram, jímž ale Píseň o zemi pochopitelně není, dala by se však – snad – posunout k oratornímu rozměru. Jenže to by na zásahy obou Mahlerových kolegů museli navázat i interpreti, kteří by se tím nejspíš vystavili riziku osočení ze svatokrádeže, a ostatně něco takového jistě nikoho ani nenapadlo.
Kromě toho, že dva koncerty s titulkem Pocta atonalitě a abstrakci I a II byly dalšími z mnoha příspěvků Pražského jara k mahlerovskému výročí, dal festival v jejich podobě též prostor hudebně-výtvarnému projektu občanského sdružení Ameropa, zacílenému k připomenutí „100. výročí vzniku abstraktního umění“ a jeho hlavních představitelů, Arnolda Schönberga a Vasilije Kandinského. Praha byla jen jednou zastávkou na trase Brno-Vídeň-Mnichov-Ostrava, na níž se projekt v letech 2010 až 2012 má představit, a koncert, jehož první polovina byla replikou Schönbergova mnichovského koncertu z 2. 1. 1911, byl jen hudební složkou konceptu, který v původní podobě zahrnuje i čtení z korespondence obou umělců a projekci jejich výtvarných děl. Dvořákova síň byla plná.
