S předstihem nabídl Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK poctu srpnovému stoletému výročí narození Leonarda Bernsteina. Asi kvůli autenticitě si pozval dirigenta Elli Jaffeho, někdejšího žáka Bernsteina, z jehož černé jarmulky na hlavě jsem měl pocit, že vzdal i poctu výročí proměny Jišuvu ve Stát Izrael (14. května 1948). U nás to není neznámé jméno a často už prokázal svoje kvality. Program byl vskutku „starozákonní“, jak napsal v programu dramaturg FOKu Martin Rudovský. Nejdříve Bernsteinovy Chichersterské žalmy a poté Mendelssohnova Druhá symfonie B dur „Lobgesang“.
Hudba Bernsteinových žalmů, jež na mě působí jako šťastná „fúze“ jeho jiných kompozic, West Side Story a Mše, od doby vzniku v roce 1965 nezevšedněla a pakliže je stejně virtuózní také interpretace, zasáhne snad každého. Třídílný cyklus se provádí buďto ve verzi pro dětský sbor nebo pro smíšený sbor buďto s tenorem nebo s dětským sólistou, což byl i případ provedení 17. ledna ve Smetanově síni Obecního domu. FOk přizval k provedení partu mužného Davida talentovaného Ondřeje Mikuše, člena sboru Pueri gaudentes, který na svých deset let odvedl obdivuhodný výkon! Jeho zdravý soprán byl téměř bez intonačních výkyvů, velmi příjemný, jen neměl pochopitelně tak velký objem, aby naplnil celý sál. Dirigent se snažil dosáhnout drivu Bernsteinových nahrávek, což se bohužel podařilo jen zčásti, nicméně orchestr hrál moc dobře. Pražský filharmonický sbor byl silný v kantabilních plochách druhé a třetí části, polyrytmika ve 100. žalmu byla poněkud unavená. Vrcholem bylo sborové Adonai, Adonai, Lo gavah libi, klasik by řekl – „chutná tekutá plástev hudby“. Působivě zněly acapellové plochy.
Mnohem choulostivější je interpretace Mendelssohnovy chorální symfonie se sóly. Nepochybuji, že Elli Jaffe tuto hudbu miluje a snažil se o co nejlepší výklad, ale z balkonové první řady to na mě působilo takto: orchestr volně dýchal, logická makrotektonika, rezignace na detaily, hlavně pak na důležité vnitřní hlasy, jež jsou v této Bachem inspirované partituře tak důležité, těžkopádné do té míry, že jsem měl pocit monumentálního německého pomníku. Výkon sboru, byť na rozdíl od předešlých kreací poněkud unavený, dal hudbě očekávanou vznešenost. Zvláště oceňuji velebnost acapellového evangelického chorálu, za nějž by se nestyděl ani Johann Sebastian Bach. Pro vyjádření žalmové spirituality zvolil skladatel tři sólisty. FOK pozval sopranistku Ruth Ziesak, Janu Horákovou Levicovou a Jaroslava Březinu. Souzpěv žen měl daleko do lahodnosti, tenor dopadl lépe, ale nemohl jsem se zbavit myšlenky, že profesní zenit už překonal. Takže opět další koncert, kdy sbor byl na vyšší kvalitativní úrovni.
Dramaturgii lze jen pochválit, nicméně provedení Chichesterských žalmů PKF-Prague Philharmonia v roce 2016 v Rudolfinu, nahrávky Leonarda Bernsteina a výklad Mendelssohnovy symfonie Richardem Chaillym, Claudiem Abbadem nebo Herbertem von Karajanem jsou zajímavější. Tento koncert byl pro sezonu FOKu přínosný, ale za nadčasovou událost ji považovat bohužel nemohu. (Hold Bernsteinovi 14. 5. a 25. 5. na Pražském jaru snad dopadne lépe.)
