Na druhém večeru vzpomínkového cyklu komorních koncertů v pražské Novoměstské radnici, věnovaného Ivanu Moravcovi (11. 10. 2016), nabídli pořadatelé posluchačům opravdu pestrý a atraktivní program. Nejprve moderátor Petr Kadlec seznámil publikum s pozoruhodným projektem pomníku Ivana Moravce a představil jeho tvůrce, akademického malíře Daniela Václavíka. Tento pomník by měl být odhalen v příštím roce v parku Maxe van der Stoela v Praze-Střešovicích.
V následující, koncertní části večera vystoupil klavírista Jan Bartoš, poslední student Ivana Moravce. Bartoš absolvoval na AMU u Ivana Moravce v letech 2011– 2014 doktorandské studium a dnes se řadí k Mistrovým nejzajímavějším a nejúspěšnějším žákům. Svůj „půlrecitál“ zahájil Beethovenovými Bagatelami č. 1 G dur a č. 3 Es dur z opusu 126. Drobnosti víceméně improvizačního charakteru zněly v jeho přednesu kouzelně – Bartoš má výjimečný cit pro kantilénu a jeho pravá ruka zpívala skoro jako lidský hlas (v daných podmínkách se tak krásně rozezpívaný klavír mohl považovat za zázrak, protože koncertní křídlo Yamaha, které je ve Velkém sále Novoměstské radnice pianistům k dispozici, má ke špičkovým nástrojům dost daleko). Následující Beethovenovu Sonátu f moll, op. 57 „Appassionatu“ hrál Bartoš se sympatickou sebejistotou a se zjevným nadhledem. S klavírním zvukem pracoval velmi tvůrčím způsobem – téměř jako s orchestrem, čímž docílil neobyčejně působivé plasticity, která mnohdy dosahovala málem až sochařských kvalit. První věta Appassionaty měla potřebou dramatičnost i napětí, intimně pojatá volná věta se ve třetí variaci rozzářila měkkým, barevně mihotavým světlem, zatímco vzrušená, technicky brilantně zvládnutá věta finální zněla v mnoha místech jako bouřlivé poryvy vichřice. Po strhujícím Beethovenovi nechal Bartoš své posluchače vydechnout s hudbou Chopinovou. Nejprve jim dopřál zklidňující relaxaci při Nokturnu H dur, op. 62/1 a pak je příjemně „pohoupal“ v Barkarole Fis dur, op. 60. Obě skladby přednesl mimořádně citlivě, zpěvně a lyricky, a bylo zjevné, že je mu právě tento druh hudby obzvláště blízký. To ostatně klavírista potvrdil i v přídavku: v rozkošné, s tanečním odpichem a zároveň poeticky zahrané Chopinově Mazurce C dur, op. 24/ 2. Pan profesor Moravec by měl z Jana Bartoše určitě radost.
Po přestávce pozval Petr Kadlec na pódium spolu s Janem Bartošem k rozhovoru dva vzácné hosty: šéfdirigenta České filharmonie Jiřího Bělohlávka a jeho manželku, klavíristku Annu Fejerovou. Všichni tři se pak podělili s posluchači o své vzpomínky na legendárního pianistu – Jiří Bělohlávek s Ivanem Moravcem mnohokrát spolupracoval a jeho manželka byla Moravcovou žačkou. Rozhovor byl zpestřen promítáním obrázků ze života Ivana Moravce a především pak dvěma jeho výtečnými nahrávkami: Valčíkem a moll, op. 34/2 Fryderyka Chopina a videozáznamem finální věty Mozartova Klavírního koncertu d moll, KV 466 ze Španělského sálu Pražského hradu, kde umělce doprovázela PKF s Jiřím Bělohlávkem. Vyprávění všech tří protagonistů bylo velmi bezprostřední a upřímné a v celkovém vyznění potvrdilo to, co o Ivanu Moravcovi víme všichni, kdo jsme měli tu čest a potěšení se s ním osobně setkat: byl to nejen skvělý klavírista a jedinečný pedagog, ale také – a především – nesmírně vlídný a skromný člověk.
