Téměř polovinu průměrného platu občana České republiky stála nejdražší vstupenka na mimořádný koncert České filharmonie (23. 10., Rudolfinum), který byl poctou jubileu Lawrence Fostera, jenž představuje kvalitní dirigentský světový průměr. Do Prahy přijely popřát čtyři hvězdy a bylo poučné je poslouchat. Houslistka Sarah Chang zahrála pouhé dva krátké kousky ze Zimy (Largo) a Léta (Presto) Vivaldiho Čtvero ročních dob. Jednou větou – bylo to děsivé znásilnění geniální hudby. Tolik forze, necitlivosti a hrubého porušení zápisu jsem už hodně dlouho neslyšel. Skutečnou hvězdou a překvapením byla mladá cellistka Alisa Weillerstein. Čajkovského Variace na rokokové téma byly lahůdkou pro smysly; nádherný tón, projev připomínající vzdáleně Jacqueline du Pré, určitě bych ji chtěl slyšet znovu! Nejvíce práce měli dva pianisté – introvertní Radu Lupu a extrovertní Daniel Barenboim. Zahráli Schubertovu Klavírní fantazii f moll pro čtyři ruce D 940 a Mozartův Koncert pro dva klavíry Es dur KV 365. Bylo slyšet, že spolu nehrají pravidelně a přípravě asi nevěnovali moc času, takže chyb v souhře a technice bylo nečekaně hodně. Navíc pan Barenboim je podle mě pravým opakem Vladimira Ashkenazyho – je přece jen lepším dirigentem nežli klavíristou. Lawrence Foster předvedl se spolehlivě hrajícím orchestrem dvě čísla. V úvodu Rumunskou fantazii č. 2 op. 11 George Enesca, ke které má citovou vazbu, a na závěr (!) Smetanovu Vltavu.
