Rok české hudby 2014 je inspirací pro projekty nejrůznějšího typu a zaměření – od operních premiér až po „vlastenecký“ putovní projekt Pocta slavným Čechům , jenž měl 2. 12. 2013 zastávku v Sále Bohuslava Martinů na Hudební fakultě Akademie múzických umění v Praze. Má to být nejen pocta Dvořákovi, Sukovi a Smetanovi, ale i Jarmile Novotné, která leckterá čísla programu zpívávala, a nepřímo i Janu Masarykovi, jenž se občas ujal role pianisty a pěvkyni doprovázel. Myšlenka tedy nijak originální, ale při špičkové realizaci by to mohlo být zajímavé. Nové je na tom pouze plán prezentovat projekt v zahraničí – v českých centrech a krajanských spolcích.
Bohužel zmíněný pražský koncert měl zásadní slabiny, které učinily z večera edukativní besídku. Problém jsem měl už s moderátory Světlanou Patákovou Boučkovou a zvláště Arnoštem Proschekem , majitelem pozoruhodně nepříjemného hlasu. To, že se text nenaučili zpaměti, když jej budou nejspíš ještě mnohokrát recitovat, bych jim odpustil, ale prezentovat prvoplánový, občas naivní, výchovný historický výklad v Praze na půdě vysoké hudební školy mi přišlo jako nonsens.
Dalším problémem byl program. Na daný kroužek interpretů byly naroubovány obskurní úpravy slavných kousků – Smetanův sbor Má hvězda v obrozenecké verzi pro soprán, mezzosoprán a tenor, Když mě stará matka ve verzi pro mezzosoprán, klavír a housle a vrchol – Dvořákova Humoreska Ges dur ve verzi pro dva ženské hlasy, housle a klavír. Blbou úpravu neospravedlňuje ani to, že ji kdysi zpívávala Jarmila Novotná. Úrazem indisponovaného houslistu Miroslava Ambrože nahradil Jan Fišer , koncertní mistr PKF-Prague Philharmonie, což byla šťastná volba, protože Smetanova dua Z domoviny se stala nejzajímavějším číslem programu. Dobrý pocit z jeho hry mi nezkazil kapelnický doprovod klavíristky Zuzany Ambrožové , která neměla dobrý večer a vršila chybu za chybou. (Nad nepoetickým a nejistým podáním Smetanovy Luisiny polky s překlepy a tvrdým úhozem by se měl pořadatel zamyslet.) Tenorista Vladimír Doležal si drží stále ještě slušnou úroveň a byl oporou (možná i mentorem) svých o dvě generace mladších kolegyň. Poněkud houkající mezzosopranistka Dana Šťastná s nejistými výškami má pěkný hlas, jenž by mohl jednou dospět na dobrou českou úroveň, subretní soprán Lenky Pavlovič však svou ostrostí a distonováním příjemný nebyl. Lidické písně, spojené právě s Novotnou a Masarykem, ani Smetanovy operní hity (Hlásej ptáčku z Hubičky , Jak siré ptáče z Čertovy stěny , Věrné milování z Prodané nevěsty ) tak mimořádným zážitkem být nemohly. Nicméně dokážu si představit, že program, v němž nechybí sokolská hymna Hej, Slované , si krajany v USA a jinde po světě získá.
