Varhanní emporu Dvořákovy síně Rudolfina zdobila 17. prosince vlajka s heslem „My jsme SOČR“. Symfonický orchestr Českého rozhlasu pořádal pod vedením svého uměleckého šéfa Alexandera Liebreicha svůj adventní koncert. Sólistou večera byla houslistka Alina Pogostkina, dosud u nás známá hlavně jako rezidenční umělec 60. sezony Filharmonie Brno (2015/16). Program plné hlediště uspokojil. Nejdříve předehra k Rossiniho opeře Lazebník sevillský, poté Mendessohnův Houslový koncert e moll, dramaturgickou i interpretační dominantou byla Šestá symfonie Antonína Dvořáka.
Hudebním publicistům je ze strany řady umělců kromě odborné nekompetence mimo jiné vytýkáno, že používají světová měřítka na domácí scénu. Nuže tentokrát zapomenu na svět a pominu, že SOČR není a nikdy nebude na úrovni třeba Vídeňské filharmonie nebo Symfonického orchestru Bavorského rozhlasu a že operní hudbu nezahraje jako hlavní obsazení orchestru Metropolitní opery New York, že Alina Pogostkina je na jiném levelu než například Janine Jansen nebo Lisa Batiashvili a že podobně je na tom Alexander Liebreich v porovnání kupříkladu s Andrisem Nelsonsem, Marissem Jansonsem, Kentem Naganem či Kirillem Petrenkem. Rozhlasový koncert měl pohodovou atmosféru. V Rossinim dirigent tempo nepřeháněl, ale také se netrápil s vypracováním detailů ve frázování, agogice a dynamice. Orchestrální doprovod v Mendelssohnovi byl skutečně výborný. Podivná byla hra sólistky. Když pominu výpadek paměti v jednom taktu první věty asi z důvodu chvilkové ztráty koncentrace, prsty jí běhaly spolehlivě, sólový part byl dobře vyprávěn… jenže nebyl dovyprávěn. Bylo to hezké, ale bez špetky osobitosti a docela nudné. Hra „dojemná“, ale bohužel ne „nanejvýš působivá“ (Hamburger Abendblatt). Úvodnímu Allegru chybělo appassionato, Andante pro změnu klid. Velmi se vydařil předěl mezi druhou a třetí větou a samotné finále bylo moc dobré.
Dirigovat téměř jakoukoli Dvořákovu symfonii v Praze a v Dvořákově síni, jejíž stěny pamatují desítky provedení od Ančerla přes Bělohlávka k Hrůšovi a Byčkovovi je velká výzva. Pan Liebreich určitě nezklamal. Provedení mělo drive, brysknost (někde jí bylo příliš) i něhu. Některé plochy by si zasloužily více přesnosti ve frázování, což se týkalo téměř celého orchestru. Nejvíce se mi líbilo hodně zemité Finale. Skvělé! Po doznění tečky večera, melodie Narodil se Kristus Pán s nesměle prozpěvujícím auditoriem, jsem si říkal – byl to příjemný večer s poctivě odvedenou prací.
