V třetím lednovém týdnu rozezněla prostory Besedního domu v Brně britská nebo britskými ostrovy inspirovaná hudba. Druhý abonentní koncert z řady Filharmonie doma II otevřela pod taktovkou Roberta Kružíka romantická předehra Hebridy op. 26 Felixe Mendelssohna Bartholdyho inspirovaná návštěvou Fingalovy jeskyně na ostrově Staffa ve Skotsku. Šest písní na verše anglických básníků Dmitrije Šostakoviče v ruském překladu Borise Pasternaka a Samuila Maršaka pro bas a komorní orchestr jsou zajímavou a přesto zřídkakdy hranou pozoruhodností písňového repertoáru. Vznikly v době Šostakovičovi evakuace roku 1942 a v roce 1971 byly přepracovány do komorní podoby. Svou křehkou instrumentací, tajemnem, tragikou, ironií a groteskou reprezentují svým způsobem jakousi summu skladatelova kompozičního stylu. V interpretaci Jiřího Sulženka vyzněly velmi pěkně. První půli koncertu uzavřely noblesní Dvorské tance z opery Gloriana op. 53 Benjamina Brittena.
Vrcholem večera bylo ovšem mimořádně přednesená skladba The Protecting Veil. Před čtyřmi lety zesnulý Sir John Tavener přestoupil v roce 1977 na pravoslavnou víru. Tato skutečnost se odrazila se vší silou i v jeho tvorbě, stejně jako studium súfismu a indické filozofie a hudby. Ačkoliv se zabýval a inspiroval Novou hudbou a jejími technikami, odmítal ji jako egocentrickou a materialistickou. Pokrov přesvaté Bohorodice – třičtvrtěhodinová skladba rozevřela zvukovou masou smyčců v první větě ochranná andělská křídla nad vynikajícím provedením díla oslavujícího Matku Boží. Takto napsaná soudobá hudba prověří skutečné kvality a schopnosti interpretů a hloubku jejich umění. Jak jsem již psala v recenzi na prosincový koncert filharmonie, patří Matthew Barley mezi ty vzácné umělce, kterým jde o provedení díla (svou interpretaci mimochodem konzultoval před mnoha lety s autorem), nikoliv o povrchní sebeprezentaci. Jeho soustředěná hra, hloubka, cit pro kantilénu strhly zejména od čtvrté, poměrně dlouhé sólo části i roztěkané publikum k absolutnímu soustředění a prožití společné hudební modlitby. Ticho a mystickou atmosféru v sále bohužel rušily jen kolem Besedního domu projíždějící „šaliny“. Takovéto provedení Tavenerovy skladby bylo bohoslužbou, hlubokým duchovním zážitkem, osvícením.
Následující aplaus ve stoje Matthew Barleymu právem patřil. Bohužel už ale neměl možnost se s publikem pořádně rozloučit a užít si zasloužené ovace, neboť se orchestr uprostřed potlesku zvedl a začal odcházet. Sólista tak přes ucpané dveře neměl šanci vrátit se na jeviště, takže i publikum potlesk ukončilo a odešlo domů. Takovéto nekolegiální způsoby, nota bene po tak mimořádném zážitku, by si profesionální orchestr neměl dovolit. Je to neuctivé jak k sólistovi, tak i k publiku, které mu svým upřímným potleskem vyjadřovalo svůj dík a radost. (Potlesk ostatně patřil i orchestru a dirigentovi). A přestože na programu nebylo nic z oblíbené klasiky a jednalo se ve většině o skladby 20. století, koncertní sál byl plný mladých lidí a věrných starších abonentů a publikum bylo očividně spokojené.
