Dvořákova síň Rudolfina byla 19. 11. 2013 svědkem dalšího triumfu Václava Lukse . Druhý koncert cyklu Hvězdy barokní opery věnoval Janu Dismasi Zelenkovi (1679-1745) a latinskému holdovacímu melodramatu Sub olea pacis et palma virtutis (Pod olivou míru a palmou ctnosti ), melodrama de Sancto Wenceslao z roku 1723. Možná že mezi důvody této volby byla skutečnost, že letopočet v názvu souboru Collegium 1704 odkazuje k počátkům Zelenkovy kompoziční činnosti v době jeho studií na jezuitské koleji v pražském Klementinu. A právě odtud vzešla objednávka slavnostní hudební fresky, kterou chtěli jezuité přispět k velkolepé pražské korunovaci habsburského panovníka Karla VI. českým králem. Naposledy jsem měl možnost slyšet živě tuto legendární položku českých dějin v roce 2000 na Pražském hradě, kdy byl leaderem provedení Marek Štryncl. Nahrávka, která ihned poté vznikla, byla velmi úspěšná (Cannes Classical Award 2003) a jistě svým dílem přispěla k zelenkovskému revivalu u nás i v cizině. Byl jsem proto zvědav, jak si s rozměrným opusem poradí Václav Luks, jenž svůj soubor ustavil v roce 2005.
Atmosféra večera by se dala popsat citací z melodramu: Aptate tympana, fides et organa, hilares plausibus tubas adornate (Rozezvučte bicí, struny i varhany, radostně trubky přizdobte plesáním). V každé části sálala radost z každého hráče a zpěváka. Jistě bylo katalyzátorem nadšení samotného dirigenta, nicméně jsem měl i tento večer pocit, že radost a potěšení z hudby je v nějaké míře v každém jedinci.
Po letech jsem si znovu uvědomil diskrepanci mezi hudbou a textem. Veršotepec, jezuita Matouš Zill stvořil neuvěřitelnou směsici povinného patolízalství, naivního vlastenectví a jistě opravdové zbožnosti. Jen dva úryvky za všechny. V 9. čísle zpívá Božská prozřetelnost: Císařský dome rakouský, potomstvo zrozené z krve Václavovy, nechť královský diadém je dědičným základem tvé dynastie. Hudebník, jinak tenor, v čísle 31 volá: Žij blaze, kraluj, Ferdinande, úctyhodný dědici žezla, nepřemožitelný vládče, panuj pod ochranou nadpozemské moci, nemilostivější z králů. Naštěstí Zelenka udělal zázrak, jaké se čas do času v hudbě dějí: z mizerného textu stvořil geniální dílo. Takže když nečtete překlad a vnímáte jen hudbu, musíte uznat, že některé árie jsou na úrovni samotného Johanna Sebastiana Bacha. Naštěstí má skladba i několik částí, kdy si jsou hudba a slovo rovnocenné. To platí především o úžasné árii Anděla Ave, Deus recondite (Buď pozdraven, Bože).
Partitura byla dirigentem pečlivě připravena a všichni účinkující mu dělali pomyšlení, takže bylo jedno, že velká snaha občas byla na několika místech v nesouladu s intonací, souhrou či nátiskem. Zvuk byl skvělý a sólové vstupy například hobojistky Xenie Löffler , hráče na chalumeau Christiana Leitherera nebo obou cellistů (Libor Mašek , Hana Fleková ) byly vskutku pozoruhodné. Cit pro proporce, hlas a požadavky hudby projevil Václav Luks při volbě sólistů – sopranistka Céline Scheen (Eucharistická Horlivost, Božská Prozřetelnost, Zbožnost, Anděl ), altista Terry Wey (Podezíravost, Náboženství ), tenorista Krystian Adam (Statečnost, Víra, Božská Spravedlnost, Hudebník ) a basista Tobiáš Berndt (Vznešenost, Božská Moudrost ). Paní Scheen má sice nevelký, leč dostatečně nosný hlas; někdy však používala až příliš skromně vibrato a výraz byl pak trošku studený. Altista (kontratenorista) Wey byl pro mě možná nejpříjemnějším překvapením – velmi pěkný hlas, technicky bezproblémový a výrazově přesný. (Souzpěv sopránu a altu v árii Jam calle secundo, honoris faecundo byl vzorový.) Krystian Adam má nádhernou barvu hlasu a zráním by mohl dospět v určitém repertoáru k pozoruhodné kariéře, basista (zatím spíše basbarytonista) Berndt má překvapivě pohyblivý hlas (viz árie Nova gaudia, nova jubila ) a byl pevnou oporou, jaká se ostatně od Božské Moudrosti očekává. Nelze přejít výtečný projev čtrnáctičlenného sboru Collegium Vocale 1704 s občasnými sólovými vstupy, jenž jsem očekával, vždyť jeho členem byl například Tomáš Král , nicméně homogenita a dokonalost souzpěvu jistě intenzivní prací a novými úkoly ještě vzroste. Nad celým večerem, který vyprodaný sál plně uspokojil, určitě bděly Musas clementia Pragenas (pražské Múzy milostivé ), takže patetický konec neoslavoval ani tak habsburský dům, jako českou hudebnost – Czechia, plaude, inter tripudia (Čechie, plesej, tanci se oddej).
