Už před třinácti lety, kdy kompozici Sinking of Titanic od Gavina Bryarse uvedl Gavin Bryars Ensemble v divadle Archa v Praze na Maratonu soudobé hudby, šlo o třicet let staré dílo, o němž si jeho autor v době, když si jím jako šestadvacetiletý mapoval možnosti hudebně-konceptuálního umění, jistě nemyslel, že nabude kultovních proporcí. Nicméně stalo se a otevřená forma konceptu navíc Bryarsovi umožňuje stále jej přetvářet, takže jsme 18. října v kinosále Veletržního paláce Potápění Titanicu nejen slyšeli rozšířené o další vrstvu DJ-kreací Philipa Jecka , ale také viděli obohacené o videoprojekci Billa Morrisona a Laurie Olinder . Obecně má předchozí zkušenost s jakoukoliv hudbou velký vliv na její následné chápání – na Maratonu se kompozice hodně shodovala s verzí, kterou jsem znala z nahrávky, tentokrát mi připadalo, že slyším úplně nový Bryarsův Titanic. Aniž bych ovšem proměny želela, snad jen s výjimkou okamžiků, kdy jsem se přistihla, že se víc zaměřuji na projekci nežli na hudbu. Filmová stopa byla vkusně sestříhána z archivních dokumentů o vyplouvajícím kolosu a ze záběrů ledových ker v moři a oceánských hlubin a pojednána důsledně jako zrcadlově převrácený obraz s vertikální osou uprostřed. To hlavní si dílo s sebou ovšem nese stále – velmi pomalé tempo, v němž se překrývají a vynořují hudební a zvukové vrstvy, které jsou jakoby stále kdesi přítomny, někdy jen latentně, někdy až agresivně (party basklarinetu a tenorového rohu), žádná ale nedominuje, jako by všechny byly roztroušeny v prostoru a pohybovaly se po vzoru předmětů levitujících pod vodou a unášených proudy, jimž dávají směr neviditelné impulsy z mořských hlubin. Právě tím důsledně udržovaným pomalým tempem dosahuje Bryars intenzity účinku – součástí konceptu je nevyhnutelně i emocionální nastavení každého, kdo o této námořní tragédii kdy slyšel, příběh Titanicu se symbolikou staví po bok potopě světa nebo Babylónské věži a tato psychická realita vstupuje do kompozice jako nezjevený kontrastní pól. Sinking of Titanic je stav poté: všechno se zpomaleně, ale nezadržitelně snáší do hlubin, není už tam žádná bolest, je to jakoby život po životě, smrt už nastala, ale konec ještě ne – proces pokračuje a jeho „režii“ přebírá oceán. Skladatel do díla začlenil autentické nahrávky vzpomínek účastníků neštěstí, konkrétní zvuky lodních strojů, vody, radiotelegrafické signalizace a podobně, na okamžik se ozval i sbor (který měl v předchozích verzích větší prostor). Strukturálním pojivem skladby je melodie hymnu Nearer My God to Thee , který údajně hráli hudebníci na palubě Titanicu až do poslední chvíle a i ona zní souběžně a na základě stejného heterofonního principu v několika vrstvách. Vedle dvou kvartet – první: dvoje housle, violoncello, kontrabas (na který hrál Gavin Bryars ), druhé: viola, dvě violoncella, kontrabas – účinkovali živě na pódiu hráči na tenorový roh a klávesy, elektrickou kytaru, basklarinet a perkuse. Role perkusionisty Martina Allena byla hodně výrazná, live paralela k elektronické zvukové stopě. Gavin Bryars se svým souborem letos – sto let po ztroskotání Titanicu – představil své inovované dílo v zemích, jichž se příběh obří lodi dotýká nejvíc – v Irsku, Anglii a Spojených státech, Praha byla vedle Helsinek a Paříže dalšími centry, která o sdílení konceptu projevila zájem. Jeho uvedení bylo jednou z položek, jíž Struny podzimu kreativní, jedinečnou dramaturgií navazují tuzemské hudební dění do aktuálního mezinárodního kontextu.
