Sto let několika forem soustátí Čechů a Slováků a samostatného českého státu, které nadšeně slavíme či kritizujeme, bylo zvláštním obdobím našich dějin – dvě velké války, rozporuplné období První republiky, zmařené životy řady hudebníků, hlavně židovských, deka socialismu reálného i imaginárního, kdy vedle zbytečné angažované hudby občas vznikala i díla zajímavá a dnes neprávem zasutá v archivech, intriky, udavačství, drobné projevy zdravého rozumu, vzdoru ba i hrdinství, erupce svobody, kulturního kapitalismu, ale i rozostřenosti po roce 1989 – bylo to vskutku podivné století.
Možná o něčem nevím, ale když pominu deníky, které již dávno vysoké ambice zatratily, nevím o odborné, hluboké reflexi hudební kultury posledních sta let na masově určujících médiích – ČT art, ČRo Vltava, Televize Seznam. Co se týká HARMONIE, pokoušíme se toto komplikované téma dílčím způsobem reflektovat v článcích Wandy Dobrovské, Vlasty Reittererové či Patricka Lamberta.
Ke stoletému výročí vztahuje své projekty řada institucí – Pražské jaro, Dvořákova Praha, Česká filharmonie, Janáčkova filharmonie Ostrava, Filharmonie Brno, Pražští rozhlasoví symfonikové, a tak dále, a tak podobně. Svým způsobem přispěla 7. října i PKF – Prague Philharmonia (Rudolfinum, Praha). Česko-slovenskou vzájemnost akcentoval pořadatel pozvánkou pro slovenského dirigenta Mariána Lejavu (nar. 14. 9. 1976), což bylo dobré rozhodnutí. Když nemohl tak důležitý koncert dirigovat umělecký šéf Emmanuel Villaume, bylo logické připomenout propojení se Slovenskem.
Interpretační rovina večera byla velmi dobrá, v případě harfistky Kateřiny Englichové a hobojisty Viléma Veverky, sólistů Doppia Concerta Jana Hanuše, dokonce hodně nadstandardní. Hanušovo kvalitní dílo, s perfektně zahraným doprovodem a virtuózními sólovými party, bylo doplněno Smetanovou předehrou ke „státní“ opeře Libuše, v níž sice trubková sekce neměla barevnou plnost a vyrovnanost jako má SOČR nebo FOK, ale celek zněl díky smyčcům výborně, šesticí Dvořákových Slovanských tanců, drobnou skladbou Carla Nielsena Bøhmisk-Dansk Folketone a hlavně Hudbou pro Prahu 1968 Karla Husy.
Musím se přiznat, že mě napadaly různé myšlenky. Ač byla volba Nielsenovy kompozice zdůvodněna použitím melodie písně Teče voda, teče, vztahem k Masarykovi a tehdy desátému výročí vzniku Československé republiky, nevím, proč padla volba pro tak významný koncert právě na tuto hudebně druhořadou skladbu. Když už musel být mezi Smetanou a Husou nějaký oslí můstek, pak to měla být buďto nějaká česká skladba 20. století se slovenskou vazbou, slovenská s opačným vztahem nebo měl orchestr vyhlásit pro tuto příležitost kompoziční soutěž. Co se týká Hanuše, zajímalo by mě, proč byl vybrán právě tento dvojkoncert. Snad pro netradiční sólovou dvojici, nebo pro postavení skladatele za bolševického režimu? Určitě by se našlo ještě zajímavější dílo. Sice po bitvě je každý generál, ale dovolím si nabídnout dvě alternativy: 1. Kabeláč – Proměny I, 2. Martinů – Rhapsody Concerto, jež by navíc nabídla možnost pozvat do Prahy světového violistu, který již tuto geniální hudbu hrál – Maxim Rysanov, Antoine Tamestit, Nobuko Imai.
Vrcholem večera bylo skvělé provedení Hudby pro Prahu 1968. Hudebníci i dirigent odvedli výbornou práci! Nejvyšší hodnocení by si zasloužili už jen za potěšení z finální Toccaty. Chorale. Naopak problém jsem měl s Dvořákem. Jednak měl být výběr poloviční, což je ale jen vnější rámec. To, že zvuk neměl barevnou paletu a opojný zvuk České, Berlínské nebo Vídeňské filharmonie, je přirozené a nelze to od tohoto obsazení čekat, zato jsem neslyšel propracovanou strukturu tanců. Je škoda, že dirigent neměl čas (nebo má svoje mantinely?) vypracovat detaily ve frázování a artikulaci, jako to svého času dělal třeba Jiří Bělohlávek. Světlou výjimkou byl desátý tanec e moll z op. 72, jenž byl skutečně graciézní. Jakkoli měl večer několik skvělých okamžiků, byl jsem v téměř pětadvacetileté historii „pékáefky“ přítomen řadě zajímavějších projektů.
