Letos se již po 23. rozezněly olomoucké chrámy v rámci Podzimního festivalu duchovní hudby. Pořadatelé sestavili program z duchovních skladeb nejrůznějších stylových období. Na své si přišli jak milovníci staré hudby, tak hudby klasické i romantické, ba co víc velkou pochvalu si zaslouží zařazení jazzového koncertu do v zásadě konzervativního programu. Pro festival je to jistě krok kupředu.
Bachova Mše h moll v chrámu sv. Michala byla bezpochyby velkým lákadlem. Přitažlivost koncertu navíc jistě zvyšoval fakt, že zazněla v provedení Musiky Florey pod vedením Marka Štryncla. Sólové hlasy obsadila v místním povědomí známá jména, takže si úvodní koncert festivalu nenechalo ujít velké množství posluchačů. Komorní soubor se snažil interpretovat dílo v jeho autentické podobě. Nicméně na začátku dirigent Marek Štryncl upozornil na interpretační úpravu – barokní clariny byly nahrazeny klasicistními klarinety, které těsněji splývají se zvukem ansámblu. V prvním oddílu (Kyrie) byly sborové části prostřídány sopránovým duetem, v němž se blýskly Stanislava Mihalcová a Irena Troupová. Obě dámy se zvukově velmi pěkně doplňovaly – Mihalcové světlý hlas skvěle zastřešoval temnější barvu hlasu Troupové. Druhá část (Gloria) vyzněla pestrým obsazením dílčích částí a jejich charakterem. Za zmínku stojí díl Laudamus te pro soprán, housle a continuo. Zde chrám opět naplnila zář hlasu Mihalcové, která si pohrávala s delšími tóny. Sopranistka Irena Troupová a tenorista Hasan El Dunia předvedli náročnou práci s dechem v Domine Deus za doprovodu barokních travers a continua. Silný a sytý hlas altistky Sylvy Čmugrové poprvé sólově zazněl na dlouhých frázích Qui sedes ad dexteram Patris. Pro sólový bas s doprovodem přirozeného lesního rohu, jehož hráč si zaslouží pochvalu za přesnou intonaci, byla zkomponována část Quoniam tu solus Sanctus. Zde však v nižších polohách zpěv Davida Nykla zanikal. Ve třetím oddílu (Symbolum Nicenum) stojí za zmínku duet sopránu a altu (Mihalcová, Čmugrová). Zastupující basista Michael Adair disponující mocným hlasem zazpíval Et in Spiritum Sanctum Dominum s citem a dodal mu meditativní ráz, který byl narušován místy neintonujícími hoboji. Radostná závěrečná část Sanctus započala energicky a lehkost fugy podpořil skvělý doprovod continua. Benedictus pro tenor a komorní obsazení (traverso, varhanní pozitiv, violoncello) zazpíval Hasan El Dunia procítěně a přesvědčivě. Poslední sólo v Agnus Dei patří altu a znovu se ho ujala Sylva Čmugrová, která mu dodala hlubokou modlitební intimitu.
Koncert v klasicko-romantickém duchu se odehrál v chrámu sv. Mořice v Olomouci. Na programu se objevily dvě skladby – Stabat Mater Luigi Boccheriniho a Missa Sancta No. 1 Es dur Carla Marii von Webera. Boccheriniho Stabat Mater o utrpení Matky Boží během křižování je známé ve dvou verzích. Pro koncert byla zvolena první verze, v níž dominuje sopránový hlas s doprovodem smyčcového kvinteta rozšířeného do podoby komorního smyčcového orchestru. Sopránového partu se ujala sopranistka a pedagožka Eva Dřízgová, o instrumentální doprovod se postarala Filharmonie Bohuslava Martinů Zlín pod taktovkou Vojtěcha Spurného. Eva Dřízgová předvedla skvělý pěvecký výkon, během něhož se jí podařilo krásně odlišit jemné odstíny bolestné nálady jednotlivých částí. Kromě toho předvedla během skladby velké možnosti svojí pěvecké techniky – přes rozsah, práci s dechem, běhy a rozklady přes oktávu atd. Za pěvecky nejzdařilejší lze považovat Eja Mater, fons amoris. Zde se Dřízgové hlas ukázal v celé jeho kráse a emočně nabitý úsek díla vyzněl procítěně a pokorně. Bohužel celkový dojem zhatila ledabylá intonace orchestru, především pak violoncell, se kterou se těleso potýkalo během celé skladby. Missa Santa No. 1 Es dur Carla Marii von Webera svou jásavou atmosférou vytvořila perfektní protiklad k předchozí skladbě. Komorní obsazení orchestru se rozrostlo a přibyli sólisté v doprovodu sboru. Spevacky zbor Lúčnica překvapil jednak svým zapáleným zpěvem, příjemnou kompaktní barvou a velkým zastoupením mužských hlasů. Sbormistryně Elena Matušová přistoupila k nastudování díla s velkou svědomitostí. Jistota nástupů hlasů a srozumitelnost textů byla patrná hlavně ve fugových a imitačních částech Gloria nebo Osanna. Radostná atmosféra sršela nejen ze zpěváků, ale přenesla se i na hráče v orchestru. Pro sólisty Olgu Jelínkovou (soprán), Barboru Poláškovou (mezzosoprán), Tomáše Kořínka (tenor) a Pavla Švingra (bas) ve mši není mnoho prostoru. Společně zazpívali část Credo – Et incarnaus est. Největší prostor z kvarteta dostala Olga Jelínková. Úsek Benedictus jí vyloženě „sedl“. Vysoké tóny byly pro její hlas jako stvořené, a ona sama je korunovala jemným nasazováním a prací s dynamikou. Sbor Lúčnica předčil očekávání Olomoučanů svým profesionálním projevem, který mu jistě otevře cestu k další spolupráci nejen v rámci Podzimního festivalu duchovní hudby.
Jiný koncert barokní hudby se odehrál v chrámu Panny Marie Sněžné. Dramaturgové festivalu navázali na loňský projekt Psalmi vespertini I. Jana Dismase Zelenky, v němž byla představena Olomoučanům první část nešporních žalmů. Ensemble Inégal, specializující se právě na Zelenkovu tvorbu, provedl tentokrát pod vedením Adama Viktory cyklus Psalmi vespertini II. Zelenkova hudba plná radosti, lehkosti až hravosti, se hned s prvními tóny rozlila po celém chrámu a pohltila posluchače. Orchestr neskromně obsazený replikami starých nástrojů hned v úvodu přesvědčil o svých kvalitách a zahájil produkci s maximální vervou. Sbor sliboval nevšední zážitek už tím, že každý hlas byl obsazen hned šesti sboristy. O avizované hodnotě tělesa svědčilo provedení několika fugových částí. Reperkuse byly jasně zřetelné a podařilo se klenout fráze jednotlivých hlasů, což se projevilo v plastičnosti těchto úseků. První sólo patřilo sopranistce Gabriele Eibenové, jejíž lehkost v hlase se skvěle hodí pro dlouhá melismata v Sicut erat (Dixit Dominus). S nelehkými party se utkali altistka Nadia Ladkani, basista Jiří Miroslav Procházka a tenorista Tobias Hunger. Basový part předpokládá velký hlasový rozsah a Procházkovi tento kus evidentně sedl. Rozhodně nejpozoruhodnější výkon předvedl Tobias Hunger, který doslova exceloval v části Lauda Jerusalem a Gloria Patri. Technicky náročné úseky se vyznačují dlouhými frázemi tvořenými zdobnými figurami ve velmi živém tempu. Tento nelehký úkol však tenorista zvládl bravurně s intonační jistotou a přirozenou živelností. Sólově se též představila Lenka Cafourková Ďuricová, která alternovala nepřítomnou sopranistku. Magnificat v jejím podání nadchlo především díky jasnému odlišování echo částí. Kromě toho předvedla, že disponuje rovněž obrovským hlasovým rozsahem. Celá skladba svědčí svou sazbou o tom, že Zelenka měl ve své době k dispozici velmi kvalitní zpěváky. Na celkové kvalitě koncertu se jistě podepsal také fakt, že se Ensemble Inégal těšil maximální formě díky přípravě na natáčení CD s interpretovaným cyklem. Díky skvělému hudebnímu nastudování, muzikalitě všech hudebníků a dirigentově temperamentu lze tento koncert zařadit na pomyslnou špičku celého festivalu.
Přehlídku velkých a slavných děl nabízených posluchačům festivalu završilo dílo neméně výrazné – Beethovenova Devátá symfonie d moll. Katedrála sv. Václava se zaplnila do posledního volného místa a ti, kteří se do chrámu nevešli, měli možnost vyslechnout si dílo z pohodlí domova díky přímému přenosu TV Noe. Při závěrečném koncertu festivalu měla hlavní slovo Moravská filharmonie Olomouc. Taktovky se ujal Jaromír M. Krygel, který každoročně na festivalu řídí vybrané koncerty, jež se pak zpravidla řadí mezi ty nejpovedenější. Nejinak tomu bylo i letos. Jeho pečlivé nastudování skladby a promyšlenost každého taktu byla znatelná z každého pohybu. Díky tomu, že těleso hudebníků disciplinovaně reagovalo na dirigentova gesta, se podařilo docílit nezvyklých dynamických odstínů. V prostoru katedrály akusticky dotvořeném přítomností velkého množství posluchačů skvěle vyzněla jemná piana, a to hlavně v třetí části. Jediné, co se nepodařilo udržet ne docela v tichosti, a působilo zvukově nevyrovnaně, byla dechová sekce těsně před gradací, což je však z intonačních důvodů omluvitelné. Dynamické kontrasty a precizně vedená crescenda výrazně rezonovala v závěrečné větě. Co dojímalo téměř k slzám, byl velebný až prosebný přednes tématu čtvrté věty v kontrabasech a violoncellech, kdy náhlá decrescenda na několika tónech podpořila ještě více tento charakter.
Zážitkem bylo pozorovat při práci dirigenta Krygela, který po celou dobu zářil energií. Úloha zpěvu snad nejslavnější sborové části, Ódy na radost, byla svěřena takřka již stálému hostu festivalu, Českému filharmonickému sboru Brno. Ten se jako milé překvapení vynořil z temna presbytáře a zaplnil prostor nad orchestrem už před třetí větou, aby tak pozdějším nástupem nenarušoval její doznění. Vokální části uvedlo basové sólo v podání Gustáva Beláčka, které s wagnerovským patosem doslova rozřízlo prostor. Ostatní sólisté – sopranistka Lucie Silkenová, altistka Jana Hrochová a tenorista Tomáš Černý – navázali vzápětí dalšími vstupy. Hlasy kvarteta spolu skvěle barevně korespondovaly a vytvořily kompaktní a vyrovnaný zvuk. Devátá symfonie svým leskem a provedením korunovala letošní 23. ročník Podzimnímu festivalu duchovní hudby v Olomouci. Ten už od zveřejnění programu predikoval díla velkolepá, závažná a nemálo náročná. Záměru demonstrovat geniálními díly dokonalost Boha se organizačnímu týmu v čele s Dobromilou Hamplovou díky provedení skvělých hudebních těles zdařilo.
