Jubilejní 25. ročník olomouckého Podzimního festivalu duchovní hudby uzavřel páteční koncert v katedrále sv. Václava. Poslední bod programu byl symbolickým pokynutím všem ročníkům minulým, neboť to bylo právě Requiem Giuseppe Verdiho, které uzavíralo vůbec první ročník festivalu a které rozeznělo prostory dómu po pětadvaceti letech znovu. O provedení se postarali Moravská filharmonie Olomouc, Český filharmonický sbor Brno pod vedením sbormistra Petra Fialy, sopranistka Nana Miriani, mezzosopranistka Jana Sýkorová, tenorista Tomasz Kuk, který zaskočil za indisponovaného Tomáše Černého, a basista Martin Gurbaľ. Představení řídil rezidenční dirigent festivalu Jaromír Michael Krygel.
Requiem patří po právu mezi nejzásadnější skladby svého druhu – zkušený operní skladatel se nebál využít svého vybroušeného dramatického cítění a zkomponoval dílo, které po všech stránkách využívá dechberoucí a hrůzu nahánějící text o posledním soudu a svolání duší zemřelých před Boží trůn. Skladatel se ve svém snažení však neomezil pouze na pompézní a burácející hudební sdělení, ale již po generace okouzluje posluchače také pokorou a sladkou upřímností svého díla. Dílo takového formátu bylo tedy více než vhodným kandidátem k završení čtvrtstoletí dlouhého snažení festivalového týmu v čele s ředitelkou festivalu Dobromilou Hamplovou a její zástupkyní doktorkou Alenou Werkmannovou. K provedení si tyto dámy pozvaly kromě domovské Moravské filharmonie Olomouc také Český filharmonický sbor Brno, který před pětadvaceti lety stanul u zrodu festivalu a který právě Verdiho Reqiuem první ročník zakončil.
Prostory katedrály sv. Václava poskytly – i díky velkému počtu hudbymilovných posluchačů, kteří nevědomky značné množství zvuku utlumily svými těly – relativně dobrou akustiku, která navzdory velikosti dómu a přirozenému dozvuku příliš nekazila umělecký požitek návštěvníků. Přestože velké chrámy obecně neposkytují příliš živné půdy pro sledování spleti melodických linek, v případě závěrečného koncertu se jednalo ještě o ten lepší z případů. Při bohatosti Verdiho sazby je pochopitelné, že ne všechno mělo možnost dokonale vyznít, avšak duchovní díla zaznívající mimo sakrální prostory postrádají mnoho ze svého vnitřního náboje a ještě více ze své schopnosti pohnout lidským nitrem. A přijít o tuto důležitou vrstvu u Verdiho Requiem v takto precizní interpretaci by byla velká škoda.
Moravská filharmonie Olomouc se na interpretaci díla v rámci jubilejního ročníku Podzimního festivalu duchovní hudby nepochybně důkladně připravovala. Hned s prvními lehce položenými tóny Kyrie byla zřejmá dirigentova snaha o delikátní začátek, který dokáže posluchače v jediném okamžiku uvrhnout do stavu pokorného odevzdání se. Dies irae, jehož hudební motiv prochází celým Verdiho dílem, pak nemohl působit kontrastněji a jen se tak potvrdilo, že si dirigent i hudebníci jsou velmi dobře vědomi, jak výrazné interpretační propasti mají mezi jednotlivými částmi autorovy zádušní mše být. Rychlé a náročné běhy zvládali hudebníci s rytmickým přehledem a intonační jistotou, která dodávala sílu každému mocnému melodickému zářezu.
Bylo by trestuhodné opomenout vynikající výkon Českého filharmonického sboru Brno, na jehož bedrech ležela značná část výsledného hudebního vyznění a zážitku. Verdiho Requiem staví do velké míry právě na fascinujících sborových částech a jakékoliv výraznější pochybení rytmické nebo intonační by se podepsalo na celé skladbě. Sboristé sice zpívali skutečně s živelným zápalem, ale přesto s technickou bezchybností a brilantností, a to i v extrémních polohách. Také mírné a tiché části dokázali zpěváci využít ve svůj prospěch, neboť právě zde předvedli přímo učebnicovou práci s dynamikou a zcela odlišným hudebním výrazem.
Ze sólistů zaujali především basista Martin Gurbaľ a mezzosopranistka Jana Sýkorová, oba především přirozeností, lehkostí a bohatostí výrazu. Obzvláště Jana Sýkorová dokázala ve svých áriích nastolit emocemi prodchnutou atmosféru bez intonačních nebo rytmických ústupků. Sopranistka Nana Miriani se svým partem do jisté míry zápolila. Nešlo přeslechnout, že v některých místech není její hlas intonačně nejjistější a že je třeba dolaďovat více, než by mělo být nutné. Na druhou stranu dokázal zpěvaččin projev občas oslnit závratnými výškami a vypjatými fortissimy. Vzhledem k této dvojakosti je možné, že zpěvačka trpěla spíše momentální hlasovou indispozicí než skutečnými interpretačními přešlapy, které by pramenily z nedostatečné technické přípravy. Tenorista Tomasz Kuk se svého partu zhostil s přehledem a intonační jistotou a je třeba ocenit, že dokázal takto kvalitně zaskočit za náhle onemocnělého kolegu.
Závěrečný koncert zakončil pozoruhodnými díly nabitý program 25. ročníku Podzimního festivalu duchovní hudby monumentálním provedením jednoho z nejzásadnějších duchovních děl konce 19. století. Za tímto úspěchem stojí nejen svědomitá práce hudebníků a zpěváků, ale také nasazení organizačního týmu, které již po pětadvacet let neúnavně obohacuje kulturní život města Olomouc o kvalitní produkce duchovní hudby z různých časových období lidské existence. Nechť tedy i další ročníky úspěšně přinášejí radost z umění do lidských srdcí.
