Hvězdného švýcarsko-italského pianistu Francesca Piemontesiho jsme měli možnost slyšet v Praze poprvé v roce 2017. Představil se tehdy nejen v sólovém recitálu a v Beethovenově 3. klavírním koncertu (s Českou filharmonií a Manfredem Honeckem), ale uspořádal dokonce i master class. Podruhé přijel do Prahy v roce 2020, aby zahájil osmý ročník Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného. A zatím naposledy uvítala Praha tohoto vynikajícího umělce letos 12. října, kdy v Rudolfinu vystoupil na úvodním večeru cyklu Světová klavírní tvorba. Program jeho recitálu byl ryze „vídeňský“ – v první polovině zazněly skladby Beethovenovy, v druhé polovině Schubertovy.
Piemontesi je mimořádně charismatický pianista – dokáže posluchače okouzlit, sotva se dotkne kláves. Jeho senzitivní hra se totiž vyznačuje čímsi, co se nedá postihnout slovy a co činí z každého jeho vystoupení jedinečný zážitek.
Beethovenova Sonáta č. 21 C dur, op. 53, „Valdštejnská“, jedna z nejnáročnějších v Beethovenově tvorbě, plynula pod pianistovými prsty tak krásně a „samozřejmě“, jako by nebylo na světě nic prostšího. Piemontesi disponuje hřejivě probarveným, měkkým tónem, s nímž jen málokdy překročí v dynamice hranici zvučnějšího mezzoforte. Pozoruhodná je jeho práce s časem i neortodoxní pedalizace. První větu „Valdštejnské“ hrál Piemontesi v obdivuhodném tempu, s pregnantním rytmickým tepem a s působivými dynamickými vlnami. Druhou větu jsem nikdy neslyšel hrát pomaleji. Přestože se tato věta klavíristům často „drobí“ i v tempu mnohem živějším, v podání Piemontesiho měla báječný tah a byla dokonale vygradovaná. Třetí větu začal hrát pianista tiše a jemně, jako by se probouzel ze sna. Prestissimová coda této věty pádila v závratné rychlosti a obávané trylkové pasáže proletěly s dechberoucí lehkostí.
Pozdní Beethovenova Sonáta č. 30 E dur, op. 109 je formálně i obsahově nepoměrně rafinovanější a komplikovanější než „Valdštejnská“ – autor v ní odvážně naznačuje cestu nastupujícím skladatelským generacím. Piemontesi ji přednášel s hlubokým pochopením a velmi zajímavě v ní pracoval s „tichem“. Hlavní téma fantazijní první věty hrál poeticky a hebce, dva vzrušené adagiové vstupy vyzněly jako „příběh v příběhu“. Druhou větu – Prestissimo – pojal umělec velice dramaticky a oddělil ji překvapivě velkou pauzou od variační věty finální. Její téma zahrál zpěvně a něžně a v následující řadě variací fascinoval výrazovými a náladovými proměnami.
Po přestávce Piemontesi uvedl nejprve Fantazii C dur, D 605a, „Grazer“ Franze Schuberta. Její opis byl objeven poměrně nedávno – v roce 1962; autograf je nezvěstný. Vznik této skladby se klade do roku 1818, autorovi bylo tehdy jednadvacet. Dílo nemá žádné vyšší umělecké ambice, jedná se víceméně o potpourri salonního ražení. Piemontesi hrál tuto zvláštní skladbu noblesně, s jiskrou a vtipem, v závěrečných taktech znovu pohladil posluchače po duši snovým zpěvným pianissimem.
Svůj recitál umělec uzavřel čtyřmi Schubertovými Impromptus, D 935 (op. posth. 142).
Hrál je opět nesmírně poeticky, zpěvně (druhé Impromptu), barevně (impresionisticky probarvené plochy v prvním Impromptu), nápaditě (variační třetí Impromptu) a po technické stránce naprosto dokonale (čtvrté Impromptu s brilantními paralelními běhy uprostřed skladby a s démonickým závěrem). Bezprostředně po doznění posledních tónů povstali posluchači ke standing ovation a Piemontesi ještě dvakrát přidával: nejprve Busoniho transkripci Bachovy chorálové předehry Wachet auf, ruft uns die Stimme, BWV 645 a poté druhou větu z Mozartovy Sonáty F dur, KV 332 (300k). Obě skladby byly úžasné, spíš než jako hudbu jsem je vnímal jako poetickou meditaci. Francesco Piemontesi tohoto večera jen znovu potvrdil, že patří k nejlepším světovým „básníkům klavíru“.
