Jednou z tradic hudební Prahy je koncert Prager Winter, který se poté opakuje coby koncert pro Akademii věd. Česká filharmonie tím rozjíždí kalendářní rok. Program přináší jak tituly osvědčené, tak i takové, které jsou dramaturgy neprávem jaksi opomíjeny. Zdeněk Mácal uvedl 5. ledna v Rudolfinu v první polovině Dvořákův Violoncellový koncert h moll . Jen málokdy jsem byl svědkem takové proměny, jako tento večer. V první polovině mi totiž orchestr připomínal Šípkovou Růženku, kterou neprobudilo ani angažované dirigentovo gesto. „Viníka“ bych však hledal v tomto případě jinde. Sólista Daniel Müller-Schott sice hrál na zvukově skvostné violoncello („Ex Shapiro“ od Mattea Goffrillera z roku 1727), nicméně jeho pojetí bylo natolik paralyzující, že energetické vlny musely nutně uspat i Českou filharmonii. Pro krásu a širokodechost tónu obětoval přirozený puls hudby a někdy i rytmický zápis v autografu. Mácal evidentně rezignoval a pouze hlídal, aby se provedení nerozpadlo.
Druhým číslem koncertu byla hudební báseň Josefa Suka Pohádka léta . Pro Mácala je Suk srdeční záležitostí a měl jsem pocit, že orchestr je na tom stejně. Hrál totiž najednou výborně. Partitura zazněla ve své plné barvitosti, detaily byly většinou dobře vypointovávy a sukovské imaginace se hodně blížily ideálu. Díky Pohádce nebyl tento večer zbytečný.
