Čtvrtý abonentní koncert cyklu Filharmonie doma II proběhl ve čtvrtek a v pátek prvního květnového týdne v prostorách Besedního domu v Brně. Jeho dramaturgie, jak je to ostatně u Filharmonie Brno už delší dobu zvykem, byla opět dobře vyvážená. Oba večery nesly podtitul Pohledy do minulosti – jakkoliv na nich, až na Bacha, zazněly skladby dvacátého století – nicméně to už je z dnešního pohledu hudba minulosti.
Večer zahájil Klavírní (cembalový) koncert č. 5 f moll BWV 1056 Johanna Sebastiana Bacha. Komorní obsazení tohoto koncertu obnaží každou nedokonalost v souhře, intonaci, či ve výrazu. Filharmonici, přestože netrénovaní v autentické interpretaci, si s koncertem poradili až na drobné výpadky v souhře v pizzicatech ve druhé větě velmi dobře. Nepřesnosti vyvážila jemná dynamika, která dala naplno vyznít až nadzemskému klavírnímu sólu. Ruská klavíristka Polina Osetinskaja zahrála Bacha s citem a vkusem. Druhá věta, která je na sólistovi vystavěná, vyzněla překrásně. Ruští umělci disponují vynikající technikou a na rozdíl od svých západních či asijských kolegů rovněž nezaměnitelnou slovanskou emocionalitou, muzikálností, inteligencí a pokorou, která z jejich hry vytváří nezapomenutelný zážitek.
Vrcholem večera bylo provedení Koncertu pro klavír a smyčce Alfreda Schnittkeho – taktéž Polinou Osetinskou. Půlhodinová, formálně i technicky náročná skladba, vyzněla skvěle jak díky sólistce, tak i orchestru a samozřejmě mladému venezuelskému dirigentovi Ilyichovi Rivasovi. Jedná se o velmi proměnlivou kompozici, vystavěnou na kontrastech, obsahově, myšlenkově i emočně hlubokou, jakkoliv se Schnittkemu často vyčítá polystylovost. Ve skladbě lze slyšet odraz dnešního světa s jeho chaosem, rozpory, konflikty, najdeme v ní ale i určitý duchovní rozměr, smíření a klid. Sólo klavír hřímá v klastrech a silné dynamice, stejně jako se rozezpívá v překrásné melodice. Provedení bylo vynikající, precizní a dech beroucí. Po doznění zůstalo hypnotizované publikum ještě několik vteřin v klidu, než poděkovalo interpretům aplausem a výkřiky Bravo. Polina Osetinskaja musela přidat a nemohla zvolit vhodnější skladbu – Sicilianu z Bachovy Flétnové sonáty BWV 1031 v transkripci Alexandra Thaurauda.
Po přestávce uvedla filharmonie Náhrobek Couperinův Maurice Ravela (původně napsaný pro klavír) a svitu z baletu Pulcinella Igora Stravinského – obě skladby dvacátého století, tématicky a stylově spjaté s barokem – a tedy s úvodním Bachem. Dirigent orchestr nešetřil, svižná tempa byla často až na hranici hratelnosti, či spíše zřetelnosti. Přesto Ravel vyzněl velmi hezky a celistvě. Ve Stravinském už byla slyšet trochu únava, možná i nesoustředěnost, jakoby orchestru docházel interpretační dech a nadšení. Dirigent Ilyich Rivas je nadějný talent. Jeho gesta jsou úsporná, až strohá, možná až v jakémsi nesouladu se všemi barvami a nuancemi, které jejich prostřednictvím z orchestru dostal. To ovšem ničemu nevadí a jeho skromný projev je daleko sympatičtější než rozmáchlá gesta a otrávené obličeje hudebníků. To v jeho případě nehrozí. Všechny skladby večera připravil a nastudoval do detailu.
Orchestr si hostující sólisty i dirigenty pečlivě vybírá. Nejedná se zpravidla o světové hvězdy, které by vyčerpaly rozpočet na několik let dopředu, a přesto pravděpodobně odvedli standartní výkon. Ke spolupráci zve především hudebníky a to v pravém slova smyslu – tedy umělce, kteří už mají určité zkušenosti, jsou technicky skvěle vybavení, přesto je pro ně každý z koncertů ojedinělým zážitkem, službou hudbě. A takto koncert vyzní i pro posluchače. Nejde tedy cestou mediálních, ale vpravdě hudebních hvězd.
Brněnská filharmonie sází na vycizelovanou dramaturgii, která důsledně zařazuje díla dvacátého století a to i těch nejsoudobějších skladatelů. Interpretačně takováto hudba orchestru sedí, soudě podle velmi dobrých výkonů a s tím související vzrůstající návštěvností a to především z řad mladších posluchačů a studentů. Sázka na vybranou dramaturgii je i dobrý marketingový tah, protože zrovna taková hudba, jaká zazněla v pátek večer, není právě v koncertních síních příliš zastoupena a právě s ní může orchestr konkurovat tradičněji založeným a známějším orchestrům a to i v evropském měřítku. V příští sezoně přijde orchestr o své zázemí v Janáčkově divadle, které prochází rozsáhlou rekonstrukcí a vymění tento sál za menší prostory Stadionu. Přesto by jej tyto provizorní a nedůstojné podmínky neměly odradit od velmi dobře nakročené cesty, v jejímž cíli čeká filharmoniky nový koncertní sál, doufejme, že plně vyhovující jejich potřebám a kvalitám.
