V neděli 14. 5. 2005 ve 23:05 dozněl poslední akord Wagnerova Ringu. Při onom finálním motivu končícím sestupnou malou septimou mi přejel po zádech takový mráz, že jsem se lekl, zda to není mrtvice. Na ty čtyři večery v Národním divadle asi do smrti nezapomenu. Cítil jsem vděčnost vůči všem, kteří celou tu nádheru nastudovali, zahráli, zazpívali, ale také zaplatili a zorganizovali.
Doma jsem si pustil internet, abych si přečetl recenze, které v průběhu oněch pěti týdnů vycházely. A tu jsem prozřel a pochopil, jak hluboce jsem se mýlil. Zvláště Mladá fronta Dnes mi otevřela oči. Kdepak, žádné silné zážitky! Byli jsme, jak jsem se dočetl, svědky představení víceméně „standardních“, ovšem s „neujasněnou scénickou koncepcí“. Režie „byla trochu z módy“. Například Siegfried se pokoušel hrát současně Supermana a Tarzana. Jak jsem si toho mohl nevšimnout! Jeho hlas navíc „nebyl celkově uvolněný“, Brünnhilda zase zněla „matně“. O orchestru jsem se mylně domníval, že podal heroický výkon, když nastudoval celý Ring najednou a provedl ho podle mého názoru na světové úrovni. Nikoli. Mladá Fronta mě usvědčuje z omylu, neboť odhalila, že se „při hře střídaly působivé momenty s chybami.“ Zvláště o generálce orchestr „často chyboval.“ Nojo, to by neměl! Zahraniční orchestr by určitě nechyboval. Ostatně, jak upozorňuje denní tisk, přesto, že hlasy sólistů byly mdlé a ne dost celkově uvolněné, působily v Národním divadle „jako zjevení“. Úroveň našich pěvců je totiž tak otřesná, že neumějí zazpívat „ani Prodanou nevěstu“ (existuje snad něco snazšího?). Kritéria u nás jsou „značně pokleslá“. Ještě, že Mladá fronta pečuje o jejich pozvednutí! Upřímně jsem se až dosud domníval, že třeba Kožená, Beňačková, Kusnjer, Janál, Sulženko zpívají dost dobře a že to jsou čeští pěvci!
Já vím, že chytám za slovo a vytrhuji z kontextu. Ale štve mě ta naprostá absence fandovství, kterou bych předpokládal u lidí, kteří se v tak malé zemi a pro kulturu tak obtížné době točí kolem hudby. Nárokují si volné vstupenky, ale nepomohou ničemu. Jaký je to odborník, když se nedokáže nadchnout? Nebo alespoň ocenit snahu těch, kteří ono fandovství v sobě mají.
Wagnerovské pěvce asi opravdu nemáme. Zato máme nejlepší smyčcová kvarteta na světě. A dětské sbory. Mnozí naši umělci obstojí i ve světle nejpřísnějších kritérií. To s kritiky jsme na tom hůř…
