Provedení Dvořákovy kantáty Stabat mater Českou filharmonií bylo očekáváno s napětím. Důvodem byl dirigent Manfred Honeck , který v Praze už realizoval řadu pozoruhodných projektů. Byl jsem přítomen páteční repríze 14. ledna a bylo to vskutku mimořádné. Leckteré detaily partitury zněly nově, snaha po komorní, jakoby intimní výpovědi příběhu v kontrastu s očistným, nadějeplným vzepětím Paradisi gloria před závěrem bylo sugestivní a zcela věrohodné. Famózní výkon podal nejen orchestr, ale i Pražský filharmonický sbor s tentokráte andělskými soprány. Jeho výkon byl bezchybný, zvláště pak sedmý oddíl, Virgo, virginum , který je testem kvalit každého sboru, a finální desátá část, Quando corpus . Bohužel k dokonalosti chyběl krůček – sólové kvarteto. Na báječně zpívající Marinu Prudenskaju (alt), basistu Lianga Li (překvapení večera) a spolehlivou Simonu Houdu Šaturovou nestačil tenorista Tomáš Černý , který nezvládl ani intonaci, ani hlas. (Jedno z nejhorších provedení Fac me vere , jaké jsem slyšel.) Naštěstí večer jako celek byl díky dirigentu, orchestru a sboru nezapomenutelný a zařadil se za hvězdná provedení Bělohlávka, Neumanna a Talicha.
