Struny podzimu mají ve svých genech experimentování – s programem, prostorami, žánrovými průniky a také s výpady do krajin, jež by se daly nazvat dle klasiků s nadsázkou „hic sunt leones“. Do této kategorie řadím i koncert mezzosopranistky Anne Sofie von Otter a klavíristy Brada Mehldaua ve Smetanově síni Obecního domu (26. 10.) Mehldauova snaha zvítězit i ve světě vážné hudby a nebýt vnímán jen jako jazzová hvězda je jak vidno tak silná, že neváhal natočit a koncertně realizovat program výrazně prosáklý interpretačně náročnou romantickou hudbou. Publikum pražského koncertu bylo zprvu překvapené často málo známými písněmi Griega, Sibelia, Brahmse a Richarda Strausse, o neznámých opusech Wilhelma Stenhammara a Larse Erika Larssona nemluvě. Na konci večera však nadšeně aplaudovalo. Písně s milostnou tematikou předvedla Von Otter excelentně. Její hlas a schopnost přesně interpretovat básnické texty jsou neobyčejné a v Praze se něco podobného slyší jen málokdy. Mehldau je vynikající pianista a party zvládl dobře, nicméně do špičkového doprovazeče úrovně Malcolma Martineau či Grahama Johnsona má daleko. Navíc nebyla jeho hra bez drobných přehmatů. Škoda že festival uspořádal koncert v tak nevhodném sále, kde by se komorní písňové recitály vůbec neměly uvádět… Druhá část večera „milostných písní“ patřila v některých detailech zajímavému, kompozičně eklektickému cyklu Brada Mehldaua a úpravám šansonů a populárních songů, kdy bych dal vesměs přednost originálům.
