Závěrečná červnová premiéra baletního souboru Národního divadla patřila komponovanému večeru tří mladých choreografů se společným názvem Slovanský temperament. Samostatná díla odrážejí nejen temperament tvůrců, ale i místo jejich původu, taneční (choreografové jsou zároveň tanečníci) a životní zkušenosti, emoce i osobnostní postoje.
Jako první se představuje Ondřej Vinklát, taneční sólista souboru. Jeho Dumka (ve smyslu představa, jinak druh ukrajinské lidové písně) umožňuje divákovi vnořovat se do minulosti a vracet se k příjemným prožitkům i lidem, kteří už nejsou mezi námi. Nedějový exkurz naplněný mládím a přemírou energie, pohybů, gest i silných pohybových situací, tak lze přiblížit pojetí českého „příspěvku“ k tématu slovanství. V případě Vinkláta se jedná o další z několika choreografických prací, kterým se začal věnovat už v počátku taneční kariéry. Hudební složka, či spíše podkreslovací doprovod, je složen z hudebních motivů Antonína Dvořáka (Dumka č. 4) a týmž dílem inspirovaných autorských skladeb tvůrce. Zvukově dominuje hlasitá nahrávka kontrastních pasáží elektronické hudby, v rámci níž zní housle, klavír, ale především tóny a zvuky elektrických kláves, jež umocňují, či spíše burcují divákovu mysl i uši. Taneční miniatura je na scéně zasazena kolem pomyslné zdi z 5 zakrytých průsvitných panelů s podstavci, jež jsou postupně očišťovány a asociují jakousi bránu mezi dneškem a minulostí. Skvělý dokreslující prvek reprezentují kombinované šedo-černé (a naopak) kostýmy tanečníků s barevným odlišením pro 5 mužů a 5 dívek, shodně doplněné modrými ponožkami, patrně pro navození atmosféry snovosti. Kontrastní a euforické je i provedení díla tanečníky, kteří intenzívně prožívají, vzpomínají, milují se i rvou s myšlenkami a vzpomínkami. Paralelně se skupinovými pohybovými zpověďmi plyne intimní monolog, posléze dialog ústředních aktérů, který silně emocionálně řízenými tanečními, pohybovými a výrazovými kreacemi ztvárňují Tereza Kučerová a Jakub Rašek. Jejich i divákovo prožívání ještě dále dokresluje hra se stíny a tmou.
Dalším choreografickým dílkem jsou Aspects, tentokráte z dílny polské tanečnice a choreografky Katarziny Kozielske. Jejích třináct tanečníků je oděno do jednoduchých a přitom ženskost či mužnost podtrhujících tělových kostýmů Cécile Barankiewicz a Kozielske. Divákovi sdělují výpovědi plné pregnantních gest, pohledů, napětí i dramatických zpovědí. Kozielska skrze ně prostřednictvím tanečních abstrakcí filtruje vlastní pocity mladé tanečnice konfrontované s pocity ženy, manželky, matky a choreografky. Tato část večera je rovněž naplněná obdivuhodnou osobnostní interpretací i intenzivní vnitřní silou. Choreografický jazyk reprezentuje originální moderní pojetí tance v kombinaci variací na špičkách. Hudební složka čerpá motivy hned několika soudobých hudebních skladatelů od Maxe Richtera po Nilse Frahma a je interpretována v podobě hlasitých umělých tónů a zvuků.
Skladbu Temperamentu uzavírá ruský tanečník a choreograf Andrej Kajdanovskij, jehož Perfect Example v nejednom divákovi asociuje válečné napětí, strach, hrůzy a nejistotu zítřka (tvůrce zamýšlel ukázat nesvobodu). Tu umocňují i zvukové efekty a hudba, mj. evokující výbuchy bomb a střelbu. Hrůzostrašnou zpověď dokreslují i obvazem omotané hlavy tanečníků stejně jako ponuré a jednoduché kostýmy Karoline Hogl.
Všechny tři intenzivní kusy trvají zhruba po pětadvaceti minutách, během kterých je divák navnaděn na notu intimních zpovědí a následně „puštěn“ na přestávku. Hlasitá elektronická hudba a zvuky, které se prolínají celým večerem, jsou velmi vzdáleny lahodnosti slovanských melodií a skladeb. Každý z tvůrců se zpovídá skrze vlastní taneční zkušenosti i osobité nadání sdělit, oslovit a uhranout. Zpovědi choreografů i tanečníků, kteří skrze svá těla přebírají břímě výpovědí o každodenních životech a osudech, nechávají nahlédnout do svých pocitů, vidění světa a sebe v něm.
