Po Jakubu Hrůšovi a jeho souborném uvedení symfonických básní podle Erbenových balad přišel festival Dvořákova Praha s ještě jedním kompletem – Jiří Bělohlávek s Českou filharmonií zahráli všechny tři Dvořákovy volně propojené koncertní předehry: V přírodě, Othello a Karneval. Předposlední festivalový večer byl tak 23. 9. svátečním zážitkem – stejně jako Polednice, Vodník, Zlatý kolovrat a Holoubek, ani tyto tři partitury nezaznívají totiž pohromadě až tak často. Karneval je z nich nejefektnější a nejvíc hraný, byl pochopitelně i nyní samozřejmým vyvrcholením koncertu a skvělou tečkou. Málokterý orchestr asi zahraje triptych Příroda, život a láska, tuto krystalicky typickou dvořákovskou hudbu, stejně vřele, pohodově a virtuózně jako čeští filharmonici. Hudba se rozzářila ve spektru od líbeznosti a idyličnosti přes temné vášně po šťastný a radostný optimismus. Provedení plynulo jakoby samo, přirozeně, ve vyzkoušených a zažitých výrazových odstínech, ve vyšších plnokrevných dynamikách, s jemnými podněty dávkovanými z dirigentského stupínku v přesně takové míře, aby se z živoucí hudby ani na chvíli nestala jen rutina. Že je v této trojici vedle prvoplánovější první i třetí předehry nakonec asi nejzajímavější – a zároveň paradoxně také nejméně hraná – předehra Othello, je vzhledem k dramatickým stránkám Shakespearova příběhu i vzhledem k závažnosti Dvořákova zhudebnění jasné.
První polovina koncertu byla odlišná, s vrcholným autorovým projevem v symfonismu koncertních předeher kontrastující. Byla to hudba vokální, duchovní. Do programu Dvořákovy Prahy zcela logicky patřilo jeho zhudebnění 149. žalmu, který v Bibli začíná slovy „Haleluja. Zpívejte Hospodinu píseň novou!“ Skladatelův nedlouhý chvalozpěv je vznosný, efektní, pozitivní a radostný, oproti jeho propracovanějším duchovním kantátám a oratoriím ve stručnosti nutně povrchnější. Za přispění Pražského filharmonického sboru odezněla skladba s potřebným a vhodným hlaholem, připomínajícím druhou, stejně důležitou stránku Dvořákovy osobnosti, jeho zbožnost – ve ztišení i v oslavném patosu rovnocennou s jeho uměním strhnout ve světské hudbě publikum v koncertním sále melodickou a instrumentační invencí a národně zbarveným temperamentem.
Za Žalmem 149 následovala ovšem před přestávkou ještě Polní mše Bohuslava Martinů. Těžko si představit větší kontrast. Ve strohém zvuku mužského sboru, bicích, dechů, klavíru a harmonia docela moderní, ale přesto posluchačsky velmi vstřícná komorní kompozice s vážným a soustředěným civilním patosem a s hlubokým poselstvím, skutečná modlitba – a současně závažný realistický výjev inspirovaný československými vojenskými dobrovolníky chystajícími se ve Francii, daleko od domova, do války. K tomu krásně klenuté a procítěné sólo nosného světlého barytonu Svatopluka Sema. V symfonickém charakteru večera tedy celkově výrazné vybočení, v němž náhle přišly ke slovu úplně jiné výrazové prostředky; velké intermezzo, v němž dirigent nádherně zdůraznil nuance související se zhudebněnými slovy i se sugestivní atmosférou tohoto jedinečného díla. Polní mše se stala – a nemohlo tomu být jinak – skutečným středem tohoto netypicky a nevšedně sestaveného koncertního programu. Jen jde o to, jestli to tak dramaturgie opravdu zamýšlela.
