Poláci si hledí svého kulturního odkazu rádi a dobře. Hostování Poznaňské filharmonie na festivalu Smetanova Litomyšl umožnil grant věnovaný jubileu Karola Szymanowského. Polský open air večer (18.6.) v amfiteátru na zámeckém nádvoří díky tomu nabídl dokonce nejen Szymanowského, ale také Kilara a Góreckého.
Szymanowski zemřel před osmdesáti lety. Jeho hudba, pokud ji vůbec známe, je zajímavým průsečíkem staršího a novějšího, jemného a expresivního, tradičního a novátorského. Stabat mater, kterou hosté přivezli, k tomu do jeho hudebního jazyka přidává oproštěný archaizující výraz. Szymanowski převedl do tónů v polovině 20. let polský překlad známého středověkého latinského textu. Pokud tuto předlohu zhudebnilo v hudebních dějinách, jak se uvádí, už na šest set různých autorů, polský modernista přidal jedinečnost zejména díky jazyku. Z něho pochopitelně do určité míry vychází i hudba, která tak náhle přesahuje i běžný liturgický rámec. Skladatel se pokusil přiblížit světu polských lidových duchovní písní a v melodice a souvisejících harmoniích jednotlivých hudebních vět se mu to skutečně podařilo. Střídá v půlhodinové kompozici kontemplativní lyrické části – s ženskými sóly – s částmi dramatičtějšími a hudebně příkřejšími a věcnějšími, v nichž je sólistou barytonista. Dospěl k působivému, jedinečnému řešení, stručnému, ale velmi intenzivnímu. Netřeba zdůrazňovat, že Poznaňská filharmonie s šéfdirigentem Markem Pijarowským mají pro tuto hudbu znalosti, zkušenosti a plné vcítění. Do detailů vynikající byl ovšem Český filharmonický sbor Brno a ozdobou mezi třemi sólisty byla sopranistka Aleksandra Kubas-Kruk: zřetelně artikulovala, měla v projevu obsaženo bohatství emocí a zpívala nádherně ztišeně, klidně a s přirozeně a dokonale ovládaným rozechvíváním hlasu na dlouhých tónech, z nichž byla její sóla z velké části tvořena. Mezzosopranistka Agnieszka Rehlis za ní nezůstávala o mnoho pozadu, barytonista Robert Gierlach se však v exponovaných úsecích na pozadí orchestru trochu ztrácel. Szymanowského Stabat mater, korunovaná nádhernou šestou částí, byla niterným zastavením – a skutečným posluchačským objevem. Škoda, že část publika nevycítila, že nadbytečný potlesk téměř po každé z částí je pro všechny velmi, velmi rušivý.
Dotek s hudbou Wojciecha Kilara, první položkou večera, byl mnohem rustikálnější. Skladba Krzesany – originálně koncipovaný ohlas na lidový podtatranský tanec – je, vedle filmových partitur, asi jeho nejznámější. Kombinuje a nakonec v paralelním exponování propojuje čím dál konkrétnější názvuky na lidovou hudbu s hustšími avantgardními zvukovými plochami. Při závěrečné brutální jubilaci hráči na žesťové nástroje dokonce povstali. Dílu, v nejlepším možném podání, se dostalo autentického, nekompromisního završení. Pokud snad někoho skladba až zaskočila, protože se patrně už dotkla hranic obvyklé dramaturgické vstřícnosti tohoto festivalu k posluchačům, je to určitě dobře. Polská skladatelská škola je něco, co bychom měli poslouchat a znát mnohem víc než dosud.
Brněnský sbor, v tomto případě á cappella a přímo za řízení Petra Fialy, zazpíval mezi Kilarovou a Szymanowského skladbou desetiminutové dílo Henryka M. Góreckého – mariánské vyznání Totus Tuus, které komponoval v roce 1987 k návštěvě Jana Pavla II. v Polsku. V sazbě oproštěná, přehledná, opakující se a neustále se ztišující meditace je příkladem toho, jak někdejší polští avantgardisté – Górecki, stejně jako Penderecki a další – postupně svůj styl ze 60. let opouštěli a opustili a jak se přikláněli a přiklonili až k opačnému pólu. Podle některých „zradili“. Zato našli nový (či staronový), v novém kontextu velmi působivý výraz pro vážná sdělení a existenciální pocity. A vyšli také – a Penderecki nadále vychází – vstříc publiku. Góreckého sbor byl neobvyklou, ale každopádně zajímavou vsuvkou do jinak symfonického programu.
Druhá půle koncertu po Stabat mater rovněž využila přítomnost Fialova sboru. Zazněly tři suity ze tří částí filmového eposu Pán prstenů – hudba, kterou k epochálnímu kinematografickému projektu před patnácti lety napsal Howard Shore a kterou pro koncerty zaranžovali tři různí američtí autoři. Je to hudba spektakulární, působivá, sugestivní, exponuje výrazné motivy, převládá v ní evokace dramatických a bojových scén. A ke sboru se s jistotou přidali dva chlapečtí sólisté – Dominik Urbánek a Petr Špička. Na Smetanovu Litomyšl, festival věnující se hodně vokálně-instrumentální hudbě a nabízející i žánrově hraniční projekty, se tato hudba hodila.
A aby se kruh polského večera uzavřel, přidal orchestr ještě podmanivě tklivý valčík z Kilarovy hudby k Wajdově filmu Země zaslíbená.