Oči mnohých anglických příznivců Antonína Dvořáka se určitě rozzářily, když spatřily na programu Royal Opera House, Covent Garden vůbec poprvé Rusalku . Tomuto takřka zarážejícímu faktu jen ztěží napomohla skutečnost, že se jednalo pouze o dvě koncertní provedení (14. a 17. 7.), jak to avizoval program! Ve skutečnosti by se ale dalo nastudování pod taktovkou muže, bez kterého by česká hudba v zahraničí jen zteží zažívala svou nynejší renesanci, přirovnat k úspěšnému hybridu jakési částečně inscenované Rusalky, protože divácké fantazii pomáhaly kostýmy, barevné osvětlení a skoro plnokrevné herectví jednotlivých postav, kterým bylo přenecháno celé obrovité jeviště. I když si pravděpodobně většina obecenstva zakoupila drahé vstupenky kvůli operní divě Renée Fleming , hvězdou večera se zcela jistě stal dirigent Sir Charles Mackerras . Sir Charles velice úspěšně vyprostil Rusalku z dusivého nánosu romantické interpretace (jen si vzpomeňte na někdy nesmírně vleklá nebo naopak hypermelancholicky proměnlivá tempa a nebo nasládlou příchuť smyčců, které doslovně vraždí dvořákovsky úžasně nízké dechy). Zcela nový výraz docílil exponováním dechů, hlavně dřev, nad smyčce, což vytvořilo výrazně odlišný zvukový ideál opery, jakoby tím odkryl její skrytou krásu, ale nejenom to. Vitalita a naprostá přesnost, kterou přinesl do své práce s orchestrem, jakož i intenzivní, ale v žádném případě ne přemrštěná dynamika – konečně jsem měla pocit jakoby to celé orchestrální seskupení ožilo a začalo dýchat – úplně prosvítily jeho Rusalku novým kouzlem. Opět byla Fleming zastíněna Evou Urbanovou v náročné roli cizí kněžny a Larissou Diadkovou , členkou Kirovovy opery, v bravurní Ježibabě. Z průměru také vyčnívala Martina Bauerová a její životaschopný kuchtík. Vodník Franz Hawlata ničím bohužel neoslovil, což byla velká škoda, zvlášť když uvážíte možnosti, která tato postava nabízí a z které vám může naskočit až husí kůže. Těžký ruský přízvuk v českém textu jak Diadkové, tak i Prince (Sergej Larin ) se určitě prominout dá, ale dá se také prominout úplná neschopnost vyslovit kromě zkomolenin prvního a posledního slova cokoliv jiné pěvecké hvězdě jakou je Fleming? Také její rudimentární, někdy až surová barva spodního registru a zbytečně afektované používání parlanda byly v ostrém kontrastu s hedvábností jejího horního rejstříku. Přiznám se, že jsem si nejdříve myslela, že příčinou je hlasová indisponovanost, ale zaměstnanci opery mi potvrdili, že o ničem takovém nevědí, a tak jsem si musela na to prostě zvyknout. Pravda druhá: Když zpívá Fleming, orchestr se musí značně a víc než jindy přizpůsobovat. Předčasný nástup v árii „Měsíčku na nebi vysokém“, na kterou snad čekalo celé divadlo se zatajeným dechem, se také nedá přejít jen tak bez povšimnutí. Rusalka-Fleming měla také svá zajímavá místa, ale myslím si, že pro hvězdu její úrovně, která si navíc udělala jméno právě touto operou, působí výše uvedené nedostatky jako přestupky nehodné její prestiže. Ať již pomůže tento průkopnický čin přesvědčit vedení Královské opery o možném budoucím úspěchu Rusalky na jejím jevišti nebo ne, pravdou zůstane, že to byl zásluhou Sira Charlese Mackerrase experiment určitě nevšedně podnětný.
