Scénograf Robert Israel navrhl gigantickou konstrukci mlýna ze dřeva a železa (ve Vídni se pro toto řešení rychle ujal název Temelín), který symbolizuje neúprosný lidský osud. Důmyslně funkční scéna umožňuje rychlé přestavby. Světnička Kostelničky ve 2. dějství je nápaditě vytvořena z pytlů mouky a ve 3. dějství je obrovská svatební tabule umístěna do jakési nuzné, prázdné stodoly.
Vrcholným uměleckým zážitkem bylo bravurní hudební nastudování Seijiho Ozawy , designovaného hudebního ředitele Státní opery. Vídeňští filharmonici podali pod jeho vedením mistrovský výkon, plný zvukové krásy, jemných kontur i dramatického výrazu. Charismatický dirigent operu dirigoval zpaměti (!) a s naprostým pochopením pro Janáčkovu hudbu. Senzací v nejlepším slova smyslu bylo obsazení proslulé řecké mezzosopranistky Agnes Baltsy do role Kostelničky. Pěvkyně, ač již za pěveckým zenitem, pojala tuto mimořádně náročnou roli jako výraznou osobnost, která je ve vesnici přísnou morální autoritou a vraždu nemluvněte spáchá v nejvyšším zoufalství jako marný pokus zachránit dobrou pověst a budoucnost své schovanky. V jejím podání není Kostelnička žádné vraždící monstrum, ale psychicky rozervaná a navýsost tragická postava, která vraždí de facto z lásky a ke svému hrůznému činu a okolnostem k němu vedoucím se přiznává. Za její zločin nese také odpovědnost bigotně pokrytecká a falešnou morálku vyznávající společnost. Baltsa svou úlohu prezentuje s vrozeným dramatismem, se smyslem pro psychologicky propracovanou charakteristiku a vytváří tak postavu hodnou antické tragédie. Její němčině bylo dokonale rozumět a některé pasáže podala až se sugestivní artikulací. Laskavou a oddanou Jenůfou byla německá sopranistka Angela Denoke . Její Jenůfa je milující a citem překypující mladá žena – postava vnitřně bohatá a proměnlivá, plná niterného prožitku. S uchvacující vroucností přednesla ve 2. dějství modlitbu „Zdrávas Královno“. Její svítivý, zvonivý soprán byl dokonalým kontrastem k temně drsnému hlasu Baltsy. V úloze zpočátku furiantsky vznětlivého, ale upřímného a charakterního Lacy upoutal pozornost výrazem i sytým tenorem vynikající Jorma Silvasti . Jako povrchní a rozmazlený floutek Števa zaujal Torsten Kerl . V roli stařenky Buryjovky dokázala oslovit hlubokou lidskostí Anny Schlemm . Je zajímavé, že tato altistka za svoji bezmála padesátiletou uměleckou dráhu postupně vytvořila na různých scénách Karolku, Jenůfu a Kostelničku. Z dalších protagonistů si zaslouží ocenění rozšafný Stárek Wolfganga Bankla , suverénní Rychtář zkušeného Waltera Finka a brebentivá Karolka Renate Pitscheider . Premiérové publikum přijalo inscenaci s frenetickým nadšením a bouřlivé ovace nebraly konce. Mezi čestnými hosty byl i rakouský spolkový kancléř Wolfgang Schssel. V této sezóně bude inscena-ce ještě uvedena 29. května a 1., 5. a 9. června.
Po premiéře se konal velkolepý banket. Při této příležitosti se Seiji Ozawa pro HARMONII vyjádřil ke svému vztahu k Janáčkovi: „Janáčkova hudba mě již oslovuje dlouho a jeho opery lákají. Pokládám je za jeden z pilířů operní literatury celého 20. století. Jeho hudba v sobě obsahuje nadčasové poselství humanismu, bezmezné lásky k člověku i přírodě a lidské touhy po spravedlnosti. A je také výzvou ke smíření a vzájemnému odpuštění. Nemyslíte, že je toto poselství na počátku 21. století ještě mnohem aktuálnější než kdysi? Jenůfa je snad nejkrásnější ze všech Janáčkových oper. Za nejsilnější místo v tomto díle, které mě vždy hluboce oslovuje a dojímá, pokládám scénu mezi Jenůfou a Kostelničkou ve 3. aktu, než Kostelnička odchází po svém přiznání k vraždě do vězení. To je totiž právě moment odpouštění – k němu opera směřuje a je to její vyvrcholení. Rád bych ve Vídni uvedl i jiné Janáčkovy opery. Vážně uvažuji o jeho ve světě dosud málo známém Osudu, díle, které napsal hned po Jenůfě a které vyniká intimní lyričností a osudovou tragikou.“
