Soudobá hudba na festivalu Pražské jaro není ničím zcela novým. Experimentálně či neklasicky laděným koncertům se v průběhu historie festivalu dostávalo střídavě méně či více prostoru, avšak obecně vzato platila základní koncepce Pražského jara jakožto primárně klasicky zaměřeného festivalu. V desátých letech se soudobá a experimentální hudba na program festivalu dostala například roku 2011 provedením Grafických partitur Milana Grygara ansámblem Moens, dále například roku 2012 na autorském večeru Marka Kopelenta ku příležitosti skladatelových osmdesátých narozenin a pak roku 2013, kdy v sále Pražské konzervatoře vystoupila světová špička v soudobé hudbě, a to Ensemble Intercontemporain. Jednalo se však o vzácné případy koncertů, kdy v rámci festivalového programu šlo spíše o okrajovou záležitost a návštěvnost nedosahovala uspokojivých hodnot.
Významnější obrat přišel v roce 2018, kdy se festival rozhodl dát soudobé hudbě větší prostor v rámci festivalového programu i propagace. Ve velkém sále Studia Hrdinů vystoupil vídeňský, v oblasti soudobé hudby celosvětově uznávaný ansámbl Klangforum Wien, který svou aktivitu započal již v roce 1985. O rok později se festival rozhodl v pokračování tohoto trendu soudobé hudby na festivalovém programu. Místo konání se přesunulo do Centra současného umění DOX v Praze 7, kde se pražskému publiku opět předvedl Ensemble Intercontemporain. Prostor DOX se přese všechny své neduhy (hučící vzduchotechnika) ukázal jako optimální místo konání těchto koncertů, a tak se zde po covidové pauze v letech 2020 a 2021 uskutečnily další koncerty soudobé hudby v rámci Pražského jara, které mezitím vymyslelo nový formát věnovaný soudobé hudbě, a to Prague Offspring. Na všechny tři dosavadní ročníky (2022-24) se stalo Klangforum Wien rezidenčním tělesem a vedle večerních koncertů zde ještě realizovalo veřejné workshopy a mistrovské kurzy. Podle Miroslava Srnky tak „Praha posiluje svoje jméno na evropské mapě nejnovější hudby. Celý prostor pražského DOXu se oživí zvukem na celý jeden víkend, na který se fanouškům nejnovější hudby začne vyplácet být v Praze“. Po úspěšném ročníku 2022, kdy byla jakožto rezidenční skladatelka pozvaná Olga Neuwirth, a následném ročníku 2023, kdy se za přítomnosti skladatele Georga Friedricha Haase provedlo jeho nejslavnější dílo in vain, uskutečnil letošní ročník Prague Offspring 2024, který minimálně z hlediska návštěvnosti představuje určitý dosavadní vrchol v historii uvádění soudobé hudby na Pražském jaru. Dva dny po sobě zcela našlapaný DOX, v pátek 31. 5. a i v sobotu 1. 6., měl možnost naposledy slyšet Klangforum Wien jakožto rezidenční těleso, než se této role od příštího roku zhostí německý Ensemble Modern, což bylo oznámeno na sobotní debatě před koncertem v Kavárně DOX, které se zúčastnili ředitelé obou těles.
Koncert v pátek 31. května
První koncert v pátek 31. 5. 2024 zahajovala skladba Fury II, jejíž autorkou je britská rodačka působící v Německu a rezidenční skladatelka letošního Prague Offspring Rebecca Saunders. Zhruba patnáctiminutové dílo vzniklé jakožto ansámblové rozšíření sólové skladby pro kontrabas zafungovalo jako ideální počátek celého koncertu, v němž mohli hráči hned na úvod demonstrovat svou instrumentální sílu a neprůstřelnou souhru, a to jak rytmickou, tak i dynamickou a intonační. Sólového kontrabasového partu se chopil Evan Hulbert, který se k ansámblu připojil teprve v loňském roce. Koncertantní charakter skladby nebyl na první poslech zcela zjevný. Jak uvádí autorka v textu ke skladbě, ansámbl má rozšiřovat a zesilovat sólovou linku a odhalovat tak nové perspektivy. Výsledek však působí jako jednolitá ansámblová skladba s trochu větším množstvím basových sól, což však skladbě neubírá na kvalitě. Hudba se zde neustále zmítá mezi náhlými údery, vzruchy a tichem. Skladatelka mluví o “cholerické povaze zvukového materiálu, kde ticho je pojímáno jako plátno, na němž se všechny zvuky pohybují, vynořují a mizí”. To vše je doprovázeno, a ku prospěchu věci podpořeno, kreativními prací s detaily v instrumentaci, což činilo z Fury II jednu z nejlepších zaznivších skladeb za oba dva dny.
Jakožto dirigent ansámblu Klangforum Wien se na letošním Prague Offspring představil Enno Poppe, jeden z nejsledovanějších současných skladatelů své generace v Německu. Jeho skladbu Speicher VI uslyšelo publikum v Doxu po úvodním kusu Rebeccy Saunders. Tentokrát se ansámbl rozšířil na dvacet dva hráčů a ve zhruba dvacetiminutové skladbě jsme mohli naslouchat Poppeho mikrotonálnímu systému, pomocí něhož v rámci svých kompozičních postupů dosahuje neuvěřitelně široké palety zvuků. Začátek skladby byl však melodický, neboť stál na sólovém sopránovém saxofonu, který se přeléval do unisona ostatních dřevěných dechových nástrojů. Jinak se ale skladba nesla spíše ve spektrálním duchu s převahou dlouhých zvuků, které přes svou mikrointervalovou krásu nezahnaly pocit určité statičnosti, monotónnosti a absence jasného záměru ve vývoji formy. Jednou ze zvukových zajímavostí bylo užití snižcové trubky, která má pronikavější a ostřejší zvuk a vytváří neobvyklé barvy v kombinaci s dřevěnými dechovými nástroji.
Následovala přestávka. Zde bych se rád věnoval návštěvnickému zázemí prostoru DOX, které je zcela nevyhovující, neboť kavárna v prvním patře nad sálem je opakovaně zavřená a protější Hostinec u pivovaru, kam dříve o přestávkách mířily kroky všech muzikantů z hlediště i jeviště, na podzim roku 2023 zkrachoval. Pražské jaro se pokusilo situaci vyřešit provizorním barem, na který se okamžitě vytvořila nevystojitelná fronta, a to ani nehovořím o tom, že v celém prostoru kromě sálu si není kam sednout. Tento další neduh DOXu (vedle hlučící vzduchotechniky a nemožnosti úplného zhasnutí světel, což značně ublížilo provedení Hassova in vain, které se má hrát v úplné tmě) bude potřeba do budoucna vyřešit.
Po pauze vystoupil finský klavírista Joonas Ahonen se sólovou skladbou Rebeccy Saunders to an utterance. Autorka v této skladbě podle svých slov pojímá “klavír jako odloučený hlas, který se snaží vyprávět svůj vlastní příběh. Hledá konečné spočinutí v tichu skrze přemíru vlastní výřečnosti”. Skladba pracuje se standardními rozšířenými technikami klavírní hry v soudobé hudbě jako je například přenášení rezonance na odtlumené basové struny, kdy v tomto konkrétním případě má sólista položené na basových klávesách těžítko, které umožňuje nepřetržitý stisk kláves, a tedy jejich odtlumení, zatímco klavírista může po zbytku klaviatury hrát oběma rukama. V případě této skladby jsou hlavním prvkem glissanda, která se ozývají v rychlých sledech, aby pak v náhlých mezerách nechaly vyniknout onu znějící rezonanci v odtlumených spodních strunách. Glissand je ve skladbě takové množství, že klavírista musí hrát s rukavicemi, aby se neporanil. Atraktivitu této skladby asi nejvíce v spatřuji jednak v požitku z mohutného zvuku velkého koncertního křídla, ale také ve zcela neochvějně jistém provedení Joonase Ahonena, avšak z hlediska čistě kompozičního obsahuje skladba přemíru klišé z klavírního repertoáru nové hudby.
Páteční večer pak završila skladba Scar od Rebeccy Saunders. Zhruba dvacetiminutové dílo pro patnáct sólistů a dirigenta. Zde autorka podle svých slov pracuje s představou jizvy jakožto paměti, potažmo historie působeného násilí, která je vrytá do kůže. Saunders tuto představu hudebně ztvárňuje jako ticho, které vnímá jako plátno atakované zvuky, které zanechávají stopy, tedy jizvy, což nápadně připomíná popisovanou představu u předchozí autorčiny skladby Fury II. Tato podobnost v představě se též promítla do kompozičního stylu a některé postupy objevující se ve Scar opravdu upomínaly na Fury II, z čehož mohl mít posluchač pocit, že se autorka poněkud opakuje, avšak dokonalost skladatelského zpracování přebila tuto potenciální výtku, neboť je zde opět hodně co sledovat. Kreativní práce v instrumentačních detailech vytváří pořád měnící se barvy, které se z ansámblu linou. Určitá divokost a skoro až slyšitelné tahy štětcem v kombinaci s výraznou rytmickou složkou udržují posluchače v bdělosti. Scar a Fury II představovaly nejlepší skladatelčiny skladby na letošním Offspring.
Koncert v sobotu 1. června
Sobotní koncert byl zahájen sedmnáctiminutovou skladbou Solar finské skladatelky Kaiji Saariaho, nejvýraznější osobnosti finské, ale i světové moderní hudby. Skladba Solar vznikla roku 1993, což by z ní mohlo činit již historické dílo, avšak vedle ostatních uvedených skladebna Offspring takto rozhodně nepůsobila, ba naopak. Nabízí se otázka, čím to může být a jestli například tím, že se nová hudba posledních třicet let už nemá kam dál vyvíjet. Po všech stránkách se jednalo o nejlepší skladbu vůbec, která zazněla během obou večerů Prague Offspring. V jednom aspektu zcela převýšila veškeré další skladby, a to v aspektu muzikality. Skladba vyniká neuvěřitelnou bohatostí a (musím to tak říci) šťavnatostí zvuku a harmonie, která přes veškerou komplexitu vytváří opravdu krásný celek, který se vyloženě příjemně poslouchá. Výsledný zvuk jdoucí z ansámblu je jednolitý a celkové směřování hudby je čitelné a slyšitelné, dává to přirozenou logiku. Skladba mimo jiné obsahuje mimořádně těžký part trubky, kterého se bezchybně zhostil původem švédský fenomenální trumpetista Anders Nyqvist.
Následovalo pět premiér českých a slovenských autorů, kteří na objednávku Pražského jara dostali zadání napsat pro Klangforum Wien miniaturní skladbu o délce okolo pěti minut. Koncepcí Prague Offspring je také zvyk, že jeden z těchto oslovených autorů je v čase zadání zakázky ještě studentem nějaké hudební akademie a musí v předešlém roce projít jakýmsi výběrem na reading lessons s Klangforem Wien, přičemž tyto reading lessons se konají vždy odpoledne před druhým koncertem a zúčastní se jich vždy tři studenti skladby. Klangforum Wien si pak samo zvolí, který z oněch tří studentů dostane v dalším roce onu zakázku. Loňským vítězem tohoto výběru se stal slovenský skladatel Matej Sloboda. Pro příležitost sobotního koncertu napsal skladbu 60 noch kleinere Orchesterstückchen, která, jak již napovídá název, odkazuje na Arnolda Schoenberga, od jehož narození letos uplyne sto padesát let. Sloboda podle svých slov vyabstrahoval fragmenty z Schoenbergových Šesti kusů pro klavír (1911) a rozmístil je na plochu šedesáti malých orchestrálních fragmentů s cílem vytvořit jakýsi kaleidoskop variací oněch Šesti kusů. Výsledný tvar hudby působil velmi živě a členitě. Instrumentální výbuchy střídaly náhlá ticha, ale patrně zde došlo k tomu, že hudební materiál nebyl funkčním způsobem smrštěn na plochu pěti minut, aby posluchač získal představu nějakého jasného celkového tvaru.
Další českou premiérou byla čtyřminutová miniatura Durée, skladatele Michala Wróblewského, virtuózního saxofonisty, jazzmana, improvizátora a organizátora hudebního života. Ve svých projektech věnujících se volné improvizaci, ale také komponovanému jazzu se často dostává do velmi výrazově výbojných poloh, zatímco jeho skladby pro klasické ansámbly mívají často minimalistický až meditační charakter, což nebylo výjimkou ani v případě skladby Durée. Autor se podle svých slov chtěl nějakým způsobem vypořádat s oním limitem čtyř minut, což je pro ansámblovou skladbu velmi krátký čas. Proto se rozhodl vyjít z filozofa Henriho Bergsona, který se zabývá relativitou ve vnímání času. Wróblewski chtěl vytvořit jakýsi obraz s minimálním narativem a dramaturgií, aby se daný čas čtyř minut ,,rozplynul v jedinečném vnímání času u každého posluchače.” Skladba se tedy nesla v duchu dlouhých zvuků vytvářejících harmonicky neutrální kontinuální tok narušovaný občasně velmi odvážnou instrumentací (disonantní souzvuky mezi trubkou a lesním rohem). Tyto detaily však přitahují pozornost a vytvářejí v posluchači zvědavost, co bude dál, přičemž tato zvědavost byla v případě Durée neukojena brzkým koncem.
Třetí českou premiérou byla skladba Generated answers od Michala Indráka, která se nesla v poměrně živelném, pohyblivém, harmonicky i rytmicky propracovaném duchu, avšak zde chyběl právě nějaký detail či prvek, který by se ze skladby vynořil a upoutal posluchačovu pozornost více, a tím tak zabránil pocitu jisté monotónnosti.
Další na řadě byla skladba microdot slovenské skladatelky Tímey Urban Hvozdíkové. Zde se onen formát čtyř minut podařilo naplnit nejlépe. Skladba začala hezkou plochou na dlouhých tónech o vysokých frekvencích. Celkové vyznění úvodní plochy působilo kompaktním dojmem, což bylo v pravou chvíli vyrušeno nečekanou událostí, kdy do statického prostředí vstoupil velký buben. Došlo zde tedy k působivému dynamickému vzruchu, což dalo skladbě čitelný tektonický tvar.
Poslední českou premiérou byla skladba In D: Ozvěny Bukové hory skladatele Martina Klusáka, kterému se ze všech pěti autorů povedl nejzajímavější začátek, který posluchače rychle vtáhl do dění, a to skrze unisono tlumených basových strun klavíru a velkého bubnu. Klusák je častým autorem filmové hudby, jeho estetické zaměření bylo na první poslech odlišné od předchozích autorů, což v kontextu celkové dramaturgie tohoto úseku koncertu přineslo znatelné osvěžení. Nechat hrát Klangforum Wien tonální plochy ve smyčcích je defacto dost odvážné rozhodnutí, a tak zde vznikla trochu paradoxní situace, kdy nejtonálněji znějící skladba zněla nejoriginálněji, avšak k úspěšnému zvládnutí formátu pěti minut zde nedošlo, neboť konec přišel pocitově moc brzy.
Celé Prague Offspring zakončila skladba Nether pro devatenáct sólistů a dirigenta opět od Rebeccy Saunders. Pěveckého sólového partu se chopila britská sopranistka Juliet Fraser. Po sonickém úvodu přišly první dynamické a tempové vzruchy, které překrývaly pěvecký part, který sestával z monologu Molly Bloom, což je závěrečná kapitola románu Odysseus od Jamese Joyce. Zpěv střídavě přecházel do recitace a sólistka zde měla možnost předvést ovládané rozšířené techniky zpěvu, které však nepůsobily nikterak nevídaně. Pěvecký part se v druhé polovině skladby jakoby začal přelévat mezi ostatní hráče, kteří také sborově pronášeli slova bohatá na sykavky a nezůstalo jen u nich. Více hráčů mělo v partech předepsané teatrální úkony, kdy si při horlivé recitaci textu měli silně zacpávat pusu. Všechny tyto detaily vytvářely zvukově zajímavý celek, avšak prvotní dojem ze skladeb Fury II a Scar již nedokázala poslední skladba překonat.
