Mladému festivalu Prague Proms rozhodně nelze upřít ambice a odvahu. Letos obnášel patnáct akcí, z toho čtyři čistě jazzové, jazz ovšem prolínal i do vážnohudebních koncertů. Z nich sedm bylo orchestrálních a všechny „táhl“ Český národní symfonický orchestr. V duchu filosofie „promsů“ se sice jednalo z větší části o repertoár známý a „oddechový“, to nicméně neznamená, že každou skladbu, kterou hudebníci už znají, není potřeba znovu nazkoušet nebo že na koncert z filmových hudeb bude program snadný k nazkoušení čistě jen proto, že jde o filmovou hudbu. Od zahajovacího do závěrečného večera (10. 7. – 29. 7.) tak ČNSO procházel svým způsobem takřka sebevražedným maratónem – nutno říci, že z něho vyšel se štítem.
Tři koncerty – zahajovací, „zvířecí“ a „filmový“ dirigoval italský dirigent Marcello Rota, který se s orchestrem dobře zná a pod jehož pohodovým vedením se hudebníkům – zdá se – dobře hraje. V intencích zaměření festivalu okořeňuje koncerty i decentním vtipem, na koncertě nazvaný „Zvířata na pódiu“ – s programem sestaveným ze skladeb inspirovaných říší zvířat – hrálo několik hudebníků ve zvířecích škraboškách a dirigent připojil i vlastní akční etudku s plácačkou na mouchy (při Letu čmeláka ) a na Hollywoodském večeru si zase nechal postavit na stupínek za sebe režisérskou židli se jménem ROTA a při Manciniho hudbě k Růžovému panteru nechal Smetanovou síni procházet krokem dobře známým z titulků seriálu samotného růžového pantera.
Hollywoodská noc byl ostatně celkově pěkně vymyšlený večer – obě poloviny koncertu zahájila „fanfára“, na začátku znělka 20th Century Fox i se světelnými kužely, po přestávce úvodní takty Straussova Zarathustry . Program byl „hvězdný“ – pecky z filmů Kmotr , Lovec jelenů , Romeo a Julie , Tenkrát na západě , Misie , Indiana Jones a Star Wars , plus něco hudby z muzikálů a Mozart navázaný na Formanova Amadea (první věta ze Symfonie č. 25 ). Na rozdíl od dramaturgie však ne všechny aranže byly skvělé. Uvést hudbu ze známého filmu na koncertním pódiu není jen tak. Pokud se nejedná o uzavřené číslo (píseň), je s ní většinou potřeba ještě něco udělat. Běžná praxe je spojit několik témat (ve filmové hudbě se většinou pracuje s příznačnými motivy) do takzvané „medley“, někdy je potřeba i změn v orchestraci. Klíčovým „momentem“ ve vnímání koncertně provozované filmové hudby je posluchačův vztah k vlastnímu zážitku s filmem – nebo ve výjimečných případech, jako u Ennia Morriconeho nebo Johna Williamse, k hudbě oblíbeného tvůrce. Špatná nebo necitlivá úprava prokáže filmové hudbě stejnou službu jako špatný film své skvělé knižní předloze. V tomto případě dostal notně na frak Morricone – medley z jeho hudby k filmu Tenkrát na západě obsahovalo pokud možno co nejvíc ve filmu použitých témat, které se však nepodařilo spojit do smysluplného celku (ani pokus o třídílnost formy to nespasil). Bezradnost na švech mezi tématickými bloky doslova bila do uší.
Festival v programech nabízí novinky, a to nikoliv formálně, to jest že položka „světová premiéra“ u uváděné skladby vypadá dobře a vemlouvá se – samozřejmě nesmyslně – posluchači příslibem, že dostane, co ještě nikdy nikdo nedostal a že bude první, nýbrž promyšleně na efekt v tom nejlepším slova smyslu. V případě Segesty Andrey Morriconeho jsme mohli být zvědaví jak na hudbu syna slavného otce, tak i na jeho dirigentské umění. Dílo bylo zařazeno na program koncertu nazvaného „Noc na výstavě“. Začátek byl nevšední, ČNSO nastoupil a zahrál Barberovo Adagio – bez dirigenta. Proč ne. Poté byla na programu Morriconeho Segesta, monumentální kompozice pro orchestr a sbor, dvouvětá, prvoplánově lyricko-dramatická, s výrazným klavírním partem, strukturálně držící pohromadě obsahově dost prázdnými minimalistickými postupy. Skladbu jsem slyšela na zkoušce i na koncertě a nejsem si zcela jista, zda nakonec nezazněla v nějaké kompromisní podobě, ale i to je samozřejmě součástí fenoménu „novinky“ a návštěvník koncertní síně s otevřenou myslí s tím snad i počítá. Andrea Morricone byl avizován jako dirigent večera, nakonec ale řídil pouze provedení své skladby a činil tak s nevídaným temperamentem a nasazením. Po přestávce ho vystřídal Stanislav Bogunia a dlužno podotknout, že jako průvodce Musorgského Kartinkami se osvědčil a ani orchestr neklesl pod standard, ale skladbě trochu chyběl lesk.
V případě další novinky, kompozice Scat od americké skladatelky Laury Karpmanové jsme zase mohli být zvědaví na hudbu od známé autorky hudeb k filmům a počítačovým hrám. Skladba byla součástí přesahového programu koncertu „Americká noc“. Úvodní suitu z Griegovy scénické hudby k Peer Gyntovi (5 částí) jsme slyšeli v Ellingtonově úpravě pro jazzový soubor a orchestr a v jejím provedení se po větách střídal
ČNSO s Janem Chalupeckým a školní jazzový soubor Highland Park Hill s Jamesem Hilem, který na této škole vede orchestrální oddělení. Obě tělesa seděla na pódiu, vyměňovali se jen dirigenti, ale působilo to trochu neohrabaně a celkový dojem byl dost roztříštěný. (Škoda, že režii nesvěřili Marcellu Rotovi, on by určitě na nějaké nevtíravě zábavné řešení přišel.) Band pak do přestávky ovládl pódium samostatně (se skladbami J. Zawinula, J. Kerna a R. Rodgerse) – na tento čas jsem dynamicky přehlcenou Smetanovu síň opustila. Skladbu Scat pro fagot, klavír a orchestr psala Laura Karpmanová pro Lumíra Vaňka, její provedení s ČNSO nastudovala a dirigovala a festivalu tak připsala další bod na vrub jeho jedinečnosti. Skladba je pěkná, dobře napsaná a výrazově svěží, snad nezapadne. Pro úplnost budiž řečeno, že koncert uzavřely Bernsteinovy Symfonické tance , už opět s Janem Chalupeckým.
Skvělým nápadem ze strany pořadatele byly stupňovitě zvednuté zadní řady ve Smetanově síni. Nešťastné naopak bylo moderování koncertů – vím, že se to dělá, aby se „navázal kontakt“ s publikem, vím rovněž, že někde mladá moderátorka zkušenost prostě získat musí, ale řekla bych, že to Prague Proms nemají zapotřebí. Je to originální festival, konaný v dobrém čase, dramaturgicky přiměřeně ambiciózní a nedublující žádný jiný v České republice. V turisty bezpochyby doufá, ale nesází na ně a ostatně koncerty, na kterých jsem byla, byly dobře navštívené a na chodbách se švitořilo hojně i česky.
