Pro inscenace bratří Formanů je charakteristická hravost, empatie k vnímání malých diváků či těch dospělých s dětskou duší, schopnost vyjadřovat se pomocí loutek a živáčků nebo živáčků s maskou či v masce, výtvarná fantazie. Dokáží vytvořit a stmelit tvůrčí tým, který se vzájemně respektuje a skutečně tvoří. Je sympatické, že inscenace Národního divadla nazvaná Čarokraj vznikla na motivy Durellovy knížky jako novotvar se vším všudy – od libreta a jeho zhudebnění po inscenační podobu. Mladý dirigent Marko Ivanović je obratným skladatelem, vytvořil v Čarokraji hudební kaleidoskop, čerpající z mnoha hudebních stylů od lidové hudby přes inspiraci hudbou barokní, klasicistní, romantickou až po díla skladatelů 20. století. Není překvapením, že mořské panny jsou tři a připomínají dcery Rýna. Do těchto hudebních inspirací vstupuje i názvuk budovatelských pochodů, inspirace džezem nebo popová písnička. Nejslunečnější postavou příběhu je chvástavý Žabák herce Vladimíra Javorského , zpívající svěžím hlasem a pointující nejpůsobivější pasáže opery. Skladatel Marek Ivanović vládne citem pro divadelní situaci, pro vytváření patřičné atmosféry a charakterizace postav, bohatě instrumentuje a – nepostrádá smysl pro humor. Jeho hudba je tu spíše doprovodná, atmosférotvorná, ne tvaroslovná. Spolu s ne zcela jednolitým libretem netvoří pevný základ inscenace, která stojí a padá s kvalitou výtvarných prvků a hereckých a zejména pohybových kreací jednotlivců a skupin. Libreto místy trpí rozvláčností a nejednotností slovních vyjádření (jako autoři jsou označeni Petr Forman , libretista a režisér inscenace, Ivan Arsenjev , libretista a dramaturg, a Radek Malý , libretista), velkou plochu ponechává didaktickým pasážím, které, pomnoženy hudbou, znějí snad až příliš často a příliš dlouho z jeviště. Dílu by prospěly citlivé dramaturgovy nůžky, které by dílo maličko prokrátily a daly mu kompaktnější a místy i vypointovanější podobu.
S výjimkou Penelopky (Lenka Máčiková ), profesora Velebobule (František Zahradníček ), Zpívající knihy (Alžběta Poláčková ) a později odmaskovaného Žabáka lidskou tvář na jevišti většinou nezahlédneme. Velmi vtipné a výtvarně krásné kostýmy Andrey Sodomkové (spolu s Matějem Formanem vytvořila také scénografii Čarokraje) většinou zastírají obličeje herců – vytvářejí jakési loutky s pohyblivostí lidí. Každá skupina mytologických zvířat má svůj charakteristický pohybový rejstřík – Bazilišci pochodují v sevřených útvarech, Vlkodlaci se působivě plazí po osamělé skále v pozadí jeviště, nejvíce však okouzlí „Lasičky“ – surikaty svou nápaditou, vtipnou rozpohybovaností, která vrcholí breakdancem. Do té bájné výtvarné říše fantazijních zvířat přinesou půvabné surikaty jednoduchou eleganci hladkých trikotů a náhle vztyčených hlaviček. Tři vodní dámy – akvabely mají výrazně dlouhé rybí ocasy, s nimiž se naučily báječně kormidlovat. Budiž sláva choreografce Veronice Švábové !
Profesor Velebobule je uvězněn ve své ulitě, holčičí Penelopky je všude plno, Roman Janál v roli Papouše je neodolatelný hlasově, pohybově (dokonce i létá!) i výrazově, v průběhu inscenace zaujme Zpívající kniha pro kultivovanost zpěvu Alžběty Poláčkové či trio Mořských panen (Lenka Šmídová , Poláčková, Lucie Hájková ). Martin Buchta je sbormistrem Čarokraje, autorem světelného designu a projekcí je Dáda Němeček , sílu a mixáž zvuků kontrolují zvukoví technici ze svého stanoviště v hledišti.
Jak se představení blíží ke konci, pobavení diváci živě reagují a následuje dlouhá děkovačka. Po ní výstup Penelopky se Žabákem a s jeho chytlavou rytmickou písničkou, doprovázenou skandovaným potleskem malých i velkých. Znovu děkovačka v přítmí jeviště a po ní osamělý, málo viditelný (neosvětlený) Žabák skáče po žabím zády k divákům do tmy. Jako by inscenaci (záměrně?) chyběl výrazný závěr! Nicméně: představení Čarokraje trvající bez přestávky půldruhé hodiny jistě potěší děti i jejich rodiče, rodiče i jejich děti.