Současné vedení opery Národního divadla systematicky rozšiřuje nabídku mozartovských titulů uváděných na scéně Stavovského divadla. V minulé sezoně byla uvedena La finta gardiniera, v sezoně letošní pak repertoár obohatí hned dvě díla – Così fan tutte a Idomeneo.
Opera Così fan tutte byla v Národním divadle naposledy nastudována v roce 1998 a v průběhu následujících čtyř sezon zaznamenala více než šedesát repríz. Inscenace Michaela Sturma tehdy vyvolala vlnu polemik především vzhledem ke své vizuální okázalosti. Novou inscenaci Martina Čičváka (premiéry 23. a 25 ledna 2010) k ní lze postavit do úplného protikladu: hraje se v jednoduchých civilních kostýmech na nakloněné oválné ploše, která má patrně evokovat jeviště světa.
Čičvák je především činoherní režisér a některé jeho inscenace z oblasti činoherního divadla byly v nedávné době ověnčeny prestižními cenami. Operu dosud inscenoval pouze dvakrát, a to v plzeňském divadle J. K. Tyla – v roce 2001 Belliniho Kapulety a Monteky (uvedené pod názvem Julie) a v roce 2003 Mozartův Únos ze serailu. Jeho přizvání do Národního divadla tedy slibovalo přinejmenším neotřelý inscenační pohled nezatížený tradicí a běžnými „velkooperními“ klišé. Výsledný tvar ale vzbuzuje spíše rozpaky. Ústřední čtveřice spolu s Donem Alfonsem (bez Despiny) přichází při předehře „na operu“ a divákům předvede jako v zrcadle svou znuděnou reakci. Tímto jednorázovým vtipem Čičvák bezděčně vyjádřil skutečný divácký zážitek z celého představení, kterým je vleklá nuda občas okořeněná samoúčelnými gagy. Ferrando s Guglielmem odcházejí do války ve slušivých bílých uniformách a vracejí se vyzkoušet věrnost svých snoubenek v převleku za dva Číňany, kteří se dívky snaží upoutat sestavou taj-či. Působí to rádoby vtipně, stejně jako když při dostaveníčku v zahradě Guglielmo hovoří s dívkami o ovoci – podá jim rovnou celý mandarinkovník v květníku. Ve stejném duchu se nese i vytažení „houslistky“ z orchestru při árii o ženách. Ta pak jen trapně pošlapuje na místě a následně rozpačitě odejde. Škoda, že je inscenace postavena spíše na podobných jednotlivostech, než na vymodelování vztahů mezi jednotlivými postavami – ty pak jen pobíhají sem a tam po nakloněné ploše a pouze předstírají radost, smutek nebo žárlivost.
Rozpačitý dojem z inscenace víceméně napravuje hudební nastudování Roberta Jindry . Orchestr pod jeho vedením hraje (až na žestě) brilantně, dirigent ho dokáže rozeznít do širokého (a přesto zvukově lahodného) forte i obdivuhodně ztišit až do úplného pianissima. Velké uznání si zaslouží také Zdeněk Klauda , který při první premiéře suverénně doprovázel od kladívkového klavíru recitativy. Pěveckému obsazení prvního premiérového večera dominoval Adam Plachetka (Guglielmo), který disponuje zdravým krásným hlasem, part má do nejmenšího detailu propracovaný a je pravděpodobné, že právě role Guglielma se může stát klíčovou v jeho slibně se rozvíjející mezinárodní kariéře. Marie Fajtová obdařila Fiordiligi pevným sopránem, myšlenkami ale byla během celého představení zřejmě někde v Helsinkách, kde v té době souběžně (!) zkoušela Markétku v Gounodově Faustovi. Technicky suverénnímu mezzosopránu Annely Peebo (Dorabella) by více slušel například Oktavián ve Straussově Růžovém kavalírovi, její hlas zněl snad až příliš dramaticky a v duetech s Fiordiligi to místy působilo, že se obě dámy trumfují svými hlasovými možnostmi. Jaroslav Březina zpíval roli Ferranda již v minulé inscenaci, má ji dokonale zažitou, ale jeho hlas má již daleko k mozartovské lehkosti. Druhou Ferrandovu árii zazpíval jen za cenu značného vypětí. Je asi na zváženou, zda by měl v obsazení Così fan tutte nadále figurovat. Despina Kateřiny Kněžíkové se vyznačovala překvapivou tvrdostí pěveckého projevu a také (ne úplně šťastným) přeexponovaným herectvím. Naopak pěvecky velmi matně a představitelsky nezúčastněně působil Peter Mikuláš v roli Dona Alfonsa. Nebyl hybatelem děje ani glosátorem, ale spíše stárnoucím seladonem, kterému je všechno tak nějak jedno. Druhou premiéru doslova rozsvítila Despina mladé slovenské sopranistky Lenky Máčikové . Své roli dodala především krásný hlas a mladistvou energii, kterou téměř hypnotizovala jeviště i hlediště. Csilla Boross se ve svém partu stále trochu ztrácí, její Fiordiligi ale nepostrádá věrohodnou expresivitou pěveckého výrazu, a dal bych jí proto před Marií Fajtovou přece jen přednost. Aleš Briscein , přestože jeho hlas dnes zní už trochu zatěžkaně, je také lepším Ferrandem než Jaroslav Březina. Kultivovaný mezzosoprán předvedla Katarzyna Kuncio (Dorabella), spolehlivě (co do intenzity pěveckého projevu ale přece jen ne úplně výrazně) odvedl svůj part i Jiří Hájek (Guglielmo). František Zahradníček je osobitějším Donem Alfonsem než Peter Mikuláš, měl by ale na svém partu ještě co do intonační přesnosti zapracovat.
Nová inscenace Così fan tutte bohužel nepřinesla kromě precizního hudebního nastudování a několika pozoruhodných pěveckých výkonů nic závratného. Právě hudební nastudování a zrání pěvců v jednotlivých rolích bude zajímavé do budoucna sledovat.
Daniel Jäger
