Chcete-li vidět komickou operu, při níž vám úsměv zmrzne na rtech, jděte do Státní opery na Tři Pinty. Základní omyl je omyl dramaturgický. Byl-li mladý Gustav Mahler požádán vnukem skladatele C. M. Webera, aby dopracoval jeho nedokončenou operu, lze pochopit, že zakázku přijal, avšak zajímavý výsledek Mahlerovy snahy se, domnívám se, nedostavil. Proč ji tedy uvádět!? Weberova hudba tu nemá svou průzračnou vycizelovanou čistotu, je (alespoň v pojetí dirigenta Heiko Mathiase Förstera ) nemotorná, těžkopádná. Možná už proto, že se Weber snažil zkomponovat komickou operu, aniž by k ní v jejím plochém libretu nalezl dostatečnou inspiraci. Vznikl „kočkopes“, který by měl raději odpočívat v pokoji. A pokud snad přece jenom ne, musel by se jej ujmout geniální režisér, dirigent a všichni spolupracovníci s mimořádnou láskou a pochopením. I tak by byl výsledek značně nejistý.
Proč si v této napjaté době, kdy ministerstvo kultury připojuje Státní operu k Národnímu divadlu, dramaturgie SOP vzpomněla na dávný, údajně jakousi neopominutelnou smlouvou opatřený „projekt“ spojený s osobami režiséra Jiřího Nekvasila a scénografa Daniela Dvořáka ? Kdo přesně ví, ať odpoví. Nám nezbývá než posoudit shlédnuté. Rádoby vtipná inscenace, v níž první jednání probíhá v jakési hospodě s pánskou obsluhou oblečenou do quasitoreadorských kostýmů, vlevo visí krokodýl s německým nápisem „Gruss aus Brünn“. (Ano, všichni víme, že oba pánové byli vůdčími osobnostmi Státní opery Praha v letech 1998–2002, později 2002–2006 působili v pražském Národním divadle. Od roku 2007 je D. D. ředitelem ND v Brně a J. N. je od roku 2010 ředitelem NDM v Ostravě.) Scénografie je rádoby současná nebo lehce retro, jak se to teď nosí (s televizí, na níž nezpívající sboristé mohou sledovat fotbalový zápas), vlevo dámské, vpravo pánské záchodky s patřičným nápisem ve španělštině (do těch dámských občas zašel i nějaký ten pán – to bylo legrace!) Před závěrečným sborem se odněkud přihrnuli zpěváci i se sbormistrem ve slavnostní černé. Kde se tu vzali? Že by měli někde blízko koncert!? Scénografie opulentní ve druhém jednání – vlevo socha Persea s hlavou Medúzy v nadlidské velikosti, vana, kuchyňská linka i se sporákem, v pozadí postel se zcela dementní anonymní stařenou, která si neustále chodí ke sporáku pro pití a zpátky – ale na konci opery, nastojte!, metá přemety…
Hudebně si sólisté, sbor a pan dirigent příliš nerozuměli, nebylo mezi nimi to nezbytné propojení, které dělá hudební nastudování (a pochopitelně do značné míry také inscenaci) něčím specifickým, neopakovatelným. Dona Gastona Viratos zpíval a rozpačitě hrál WeiLong Tao , který nebyl v dobré kondici, koloratury nezvládal a obtížnější výšky neprozpíval, další „tenorista“ (dříve úspěšný baryton) Václav Sibera jako Don Gomez de Freiros s výškami bezmocně zápasil – vzpíral je silou a zůstával těsně pod kýženým vrcholem. Jana Sibera jako jeho milá Clarissa byla ve všem všudy spíše prostřední, takže jediným, kdo byl typově i pěvecky toho premiérového večera na svém místě byl Zdeněk Plech jako Don Pinto de Fonseca a Jakub Pustina v roli Ambrosia. Velmi smutný večer!