Uvedení opery autorské trojice Petr Kofroň (hudba), Zdeněk Plachý (scénář a režie) a Jiří Šimáček (scénář) začalo vlastně už nějaký čas před premiérou – trojím e-mailovým varováním adresovaným hudebním publicistům a podepsaným Fantomem. Tajuplný mág rekomponoval Smetanovu Libuši a vzhledem k tomu, že vedení Národního divadla odmítá jeho projekt realizovat, hodlá svou verzi opery uvést v život s pomocí nadpřirozených schopností a sil. 23. března (a poté ještě několikrát v březnu a dubnu) se tak stalo, přičemž se ukázalo, že spíše než opera by se představení dalo charakterizovat jako performance – s mnoha nevšedními prvky, dílem originální a nápaditá, dílem zmatená. V projektu se prolínají dvě těžko slučitelné dimenze: na iluzionistických kouscích založená magická, jejíž efekt je okamžitý (předvede se kouzlo, následuje údiv), a dějová – v tomto případě tuctový příběh z divadelního zákulisí. Konečné dílo je výsledkem těžkého zápasu o redukci výchozího materiálu, který autoři do projektu přinesli, z něhož tkali a čerpali. Pěkných jednotlivostí byla spousta – představení bylo hodně akční, diváci se za dějem přesouvali po schodištích ND od 1. galerie po místnost se základními kameny (hlavní sál byl z performance vypuštěn), skvělá byla iluzionistická vrstva projektu, které se mistrovsky zhostil Karel Bušina . Že se tvůrci odvážili uvést do díla, jemuž sami říkají opera, fascinující triky, které snobský operní divák nezná zřejmě ani z pouti, považuji jednoznačně za bezkonkurenční plus. Ocenění hodný je, myslím, i sofistikovaný přístup k tématu – autoři se zjevně hluboce a s láskou orientují v dějinách – možná i praktikách – magie včetně jejích nejrůznějších aplikací a uměleckých zpracování. Do samotného díla se ovšem tato afinita promítla někdy až příliš didakticky, jindy zase zdánlivě bez souvislostí. Nepodařilo se najít společného jmenovatele všeho, co mělo – nebo chtělo – být sděleno, který by byl pro diváka čitelný. Jinými slovy, kolik vstupů, tolik výstupů a výsledkem byla tříšť. Hlavní postava prolínala představením ve třech zpodobeních: vedle již zmíněného kouzelníka se Fantom objevoval ještě v roli mluvené (Miloš Mejzlík ) a pěvecké (Miroslav Švejda ), s diváky ovšem komunikoval skrze fámula, mluvenou roli Egypťana, kterou její představitel Michal Zavadil pojednal s roztomile ironickou vemlouvavostí. Vzhledem k tomu, že v projektu dominují akce a slovo nad hudbou a zpěvem, nebyly čtyři další sólové pěvecké role – dvě ženské (Vanda Šípová , Eliška Weisová ) a dvě mužské (Petr Pelzer , Zdeněk Plech ) nikterak výrazné, zajímavější než party a projev sólistů se jevily jejich kostýmy (Markéta Oslzlá-Sládečková ). Akcentovaná pohybová složka byla dobrou příležitostí pro členky baletu ND, hudební složka se naproti tomu obešla bez živých hudebníků, přičemž akce s hudbou a zpěvem koordinoval Petr Kofroň v roli dirigenta. Shrnuto: dobrý, solidně založený experiment, jemuž by, myslím, prospělo víceré opakování s obměňovanými ingrediencemi a následné zrání ke kýženému dílu.
