Hned druhou světovou a celkově pátou premiérou sezony baletu Národního divadla v Praze se stalo 12. 5. taneční drama Ibbur aneb Pražské mystérium . Pro scénu Stavovského divadla jej nastudovali libretista a zároveň režisér Daniel Wiesner a choreograf, spolurežisér inscenace a šéf baletního souboru Petr Zuska . Inspirační zdroj čerpali tvůrci z Meyrinkovy knihy Golem . Strukturálně, dějově i technicky vytvořili poměrně složitý titul plný spleti obrazů, situací, postav a jejich vztahů. Inscenace klade vysoké nároky na tanečníky, jevištní techniku i na divákovo vnímání. Je naplněna hudbou, zvuky a pohybovými kreacemi tanečníků, množstvím přestaveb, promítanými ilustračními projekcemi i počítačovými animacemi. Autorem reprodukované hudby, která představuje velmi dominantní složku a zároveň autorem zvukové koncepce celé inscenace je skladatel Zbyněk Matějů . Hudbu nahrál Komorní orchestr Berg vedený dirigentem Peterem Vrábelem v Hudebním studiu Smečky, „na míru“ Stavovskému divadlu ji s použitím nejmodernější techniky ve Studiu Virtual stříhal a mixoval Pavel Dvořák . Nový původní taneční příběh skýtá pohled do duševního světa postavy Já, jejíž nitro balancuje mezi současnou realitou a fantaskními vizemi vyvolanými psychickou poruchou. Originální scéna Jana Duška umožňuje střídání abstraktního a reálného prostředí děje. Nabízí výpravné scénické řešení (patrový dům) i střízlivé, spíše náznakové obrazy. Spolu se světly (Zuska) se jí daří dokreslovat atmosféru děje i psychologii příběhu. Kostýmy tanečníka, dnes rovněž kostýmního výtvarníka, Romana Šolce charakterizují a doplňují jednotlivé postavy a také přispívají k jejich identifikaci. Většina tanečníků střídavě ztvárňuje reálné a snové postavy. Představiteli rozdvojené hlavní figury byli Alexandre Katsapov (Já), který, jak bývá v jeho případě obvyklé, takřka čněl pohybovým, tanečním i hereckým umem a Viktor Konvalinka (On). Solidní práci odvedly Zuzana Šimáková ( zlatý Jakin) a Pavla Hrubešová (bílý Boaz). Z ostatních tanečníků skvělou taneční i hereckou kreací upoutala například Zuzana Susová coby prostitutka a uklízečka. Ibbur je velmi technickým, „řemeslně“ dobře zvládnutým vokálně pohybovým divadlem. Wiesnerovo-Zuskova režie jím nabízí další moderní projekt na jevišti kamenného repertoárového divadla, který je dnes navíc žhavý a aktuální svou židovskou tematikou. Inscenace nepostrádá choreografickou, dějovou ani scénickou bohatost, tanečníkům nechybí potřebné zaujetí a nasazení. Ovšem ne zcela naplněné premiérové hlediště dává signál, že se nejeden domácí divák Národního divadla na podobně stísněně působící a spletité psychologicko-taneční drama prostě podívat nepůjde.
