V pořadí sedmým nastudováním se 9. 12. minulého roku vrátil Čajkovského Louskáček do repertoáru Národního divadla. Jeho premiéra se, stejně jako ty předchozí s výjimkou dvou které se tančily na jevišti Smetanova divadla (dnes Státní opera Praha), odehrála na scéně Zlaté kapličky. Ke studiu dětského pohádkového baletu byl tentokrát přizván Maďar Youri VÄmos , šéf dusseldorfského Deutsche Oper am Rhein. Jeho libreto pracuje hned se dvěma předlohami – snoubí v sobě původní Hoffmannovu pohádku o Louskáčkovi a myším králi a Dickensovu Vánoční koledu. Novému příběhu ponechává vánoční atmosféru, snový příběh i dětské aktéry. Ve srovnání s původním libretem je však poněkud drsnější, a tím i reálnější. Hlavní postavou se stává starý podivínský a nelítostný Lichvář, kterému se zdá sen, v němž se za své prohřešky dostává i s postelí do pekla. Odtud jej vysvobodí Víla Vánoc a odvede do dětského světa, kde má možnost napravit své jednání a naplno prožívat radost a štěstí dětí. Scénografie Michaela Scotta (autor scény i kostýmů) nabízí pohádkově nádhernou scénu, postavenou na několika proměnách – mimo jiné poutavě krásné makety domů se světélkujícími okny a sněhem coby předměstím Londýna 19. století, interiér lichvářova domu a svět pohádek. Dobu asociující a barevné jsou i kostýmy s nápaditými detaily samozřejmě přizpůsobené tanci. Nedílnou součástí scény je svícení (Klaus Gärditz ), které umocňuje atmosféru jednotlivých dějišť a událostí. Podobně, jako pracuje VÄmos s libretem, nakládá i s hudbou a choreografií baletu.
Čajkovského hudba zůstává z osmdesáti procent původní, je jí ponechána originální vyprávěcí síla i náboj, doznává však určitých úprav, které slouží celku nového pojetí inscenace. VÄmos se nezříká škrtat jinak, než bývá obvyklé, některé hudební pasáže přehazuje, mnohé kopíruje a zdvojuje. Živý orchestr Národního divadla na první premiéře dirigoval Sergej Poluektov . Podobný osud jako hudbu stíhá i choreografii, která svou náročností klade obrovské nároky na tanečníky. Vybrané variace nejprve tančí jedna postava příběhu a poté je napodobují další. Ohromující a nápaditou podívanou jsou taneční výstupy dětí (tančí a hraji žáci baletní přípravky ND) a napraveného lichváře. Vedle klasických kroků se v choreografii objevují nové prvky, které ji oživují a dávají nový spád. Na choreografii je mimo jiné znát i VÄmosův maďarský temperament. Hlavní postavu Lichváře na premiéře obdivuhodně ztrhujícím způsobem tančil a hrál Jiří Vrátil , v roli snové Kláry se jako již tradičně dokonalou taneční technikou i výrazem zaskvěla Zuzana Susová , jejím rovnocenným partnerem byl představitel prince Louskáčka Jiří Kodym (zároveň tančil i Policistu) a konečně v roli Víly opět tanečně i herecky excelovala Nikola Márová (tančila ještě matku malé Kláry). Role malé Kláry byla svěřena nové sólistce Adéle Pollertové , jejího otce, ale také postavu Ďábla a Španěla, jako vždy s naprostou bravurou ztvárnil Alexander Katsapov .
Režijním pojetím plným něhy a krásy, brilantní a živou choreografií, hudebním nastudováním i nádherou, nápaditostí a kompaktností scény i celé inscenace a v neposlední řadě i skladbou příběhu VÄmosův Louskáček oslovuje jak dnešní děti, tak dospělé. A to navzdory tomu, že žijeme ve zcela jiném světě než byl ten, do něhož před více než sto lety zasadil svůj balet Čajkovskij. Po půldruhého roku trvajícím šéfování Petra Zusky nabízí ND unikátní pohádkový balet, který se zcela právem těší obrovskému zájmu malých i velkých diváků.
