Za týden po premiéře Cileovy Adriany v Národním divadle se ve Státní opeře Praha dávala 30. 9. premiéra Lucie di Lammermoor Gaetana Donizettiho. Ne že by mezi oběma operami existovala jakákoli historická souvislost, ale faktem zůstává, že obě pražské operní scény vykročily do nové sezony krokem odvážným, slavnostním a úspěšným. O sto let starší Donizettiho hudba přináší na scénu nejen jiný hudební a zejména pěvecký styl, ale zcela jiný příběh. Přesto však obě opery, jejich realizace a úspěch, stojí na výjimečném výkonu titulní představitelky, neboť hlavní role Lucie je podobně jako role Adriany mimořádně náročná. Na rozdíl od dramatického sopránu pro Adrianu potřebuje Lucie dokonalou koloraturní techniku výšek, obě hrdinky si tedy nekonkurují. Nastudováním této náročné postavy operního repertoáru byly pověřeny čtyři sopranistky – Simona Houda-Šaturová , Anna Todorova , Dagmar Vaňkátová a Marina Vyskvorkina ; poslední ze jmenovaných pěvkyň zpívala na premiéře. Lucie má však tři spoluhráče, jejichž party se obtížností blíží roli titulní a na úspěchu inscenace mají zásadní podíl: Edgardo (Yikun Chung ), Raimondo (Gustav Beláček ) a Enrico (Ivan Kusnjer ). Velkým přínosem premiéry byla skutečnost, že všechny tři mužské role byly obsazeny vynikajícími pěvci. Marina Vyskvorkina zpívá a vytváří tuto roli již počtvrté a má tedy s její realizací značné zkušenosti. Obtížné árie zpívala s technickou samozřejmostí, přesto byl její výkon slyšitelně lepší ve druhé půli představení. Hlas zněl lehčeji, mladistvěji a závěrečná scéna zešílení byla opravdu ukázkou úspěšného propojení hereckého a pěveckého prvku. Korejský tenorista po dobře ztvárněném Donu José v Bizetově Carmen na scéně Státní opery opět strhl pozornost na svou postavu. I v případě Edgarda je role přímočará, bez psychologického vývoje, demonstruje sílu lásky spíše intenzitou než rozumem. Yikun Chung se snažil ponechat pěveckému partu i místa lyrická, v dynamice piana, přesto se větší část role odvíjí v syté dynamické podobě a vzrušeně útočném afektu. Široký, krásně zbarvený a dobře technicky propracovaný hlas pěvce se i v této převážně dramatické podobě neoposlouchal. O špičkových kvalitách Ivana Kusnjera se netřeba rozepisovat; každá nová role je jen dotvrzuje. I Enrico měl v jeho podání pěveckou dokonalost a dramatickou důstojnost; byla to radost poslouchat jeho sytě znělý baryton v celé velikosti postavy. Gustav Beláček jako velebný kněz Raimondo měl jevištní věrohodnost, výbornou dikci a nádherný hlas. Z hlediska těchto čtyř hlavních postav byla premiéra Lucie zážitkem. Je to však jen část jedné složky inscenace, neboť jak ve sborových partiích, tak v orchestrálním zvuku se chyby a nedostatky souhry nedaly přeslechnout. Dirigent Petr Svárovský pojal Lucii s rozložitou podstatou zvuku, která místy připomínala až zahuštěné partitury Richarda Strausse, a to zvláště silou dechů; kryla zejména ansámblové závěry sólistů (ač kvalita pěvců byla jednoznačně prvotřídní). Křehkost se tedy často střetávala s intenzitou ve zjevně doprovodném charakteru orchestrální partitury a místy patrný tempový nesoulad orchestru s pěvci též nedával dobrý pocit. Režisér Anton Nekovar spolu se scénografem Janem Duškem a kostýmním výtvarníkem Josefem Jelínkem dali Lucii z Lammermooru úspěšný jevištní tvar: na odosobněné, avšak půvabné a se specifickou poetikou obměňované scéně, vytvořené z fragmentů zrcadel v podobě stropní šikmy a vyřezávaného prospektu, bylo možno pohybem průhledných nasvícených zrcadlových panelů dosáhnout rychlé prostorové obměny. Hrou světel pak režisér dociloval zadního průhledu v rychlém sledu s intimní samotou šílící Lucie. Jevištní realizace, ozvláštněna nákladnými, ale barevně tlumenými dobovými kostýmy, patřila v inscenaci k silné opoře pěvců, hlavních nositelů kvality první premiéry letošní sezony Státní opery.
