Česko-finské vztahy se vyznačují – alespoň pokud jde o operu – výrazně nevyváženou jednostranností. Finské publikum mělo již mnohokrát příležitost poznat zejména Janáčkovy opery. Hrály se nejen ve Finské národní opeře, jediné finské stálé scéně u nás obvyklého repertoárového typu (Káťa Kabanová 1959, Příhody lišky Bystroušky 1970, Z mrtvého domu 1974, Jenůfa 1979, Věc Markopulos 1988 ad.), ale také jako součást vzdělávacího systému Sibeliovy hudební akademie (Ženitba , Veselohra na mostě ) či v rámci aktivit ve své podstatě amatérských operních sdružení, která si zvou profesionální sólisty a inscenátory a troufají si pak i na velké světové opery – z našich umělců má u Finů vysoké renomé režisér Josef Novák. Takto ve Finsku zazněla například Prodaná nevěsta či Liška Bystrouška . Kromě toho na známém festivalu v Savonlinně hostovala opera Národního divadla.
Naše znalost finské opery většinou souvisí spíše s interpretačním uměním – Tom Krause, Martti Talvela, Karita Mattila, Jorma Hynninen, Matti Salminen či Jaako Ryhänen jsou součástí úctyhodné řady sólistů, kteří navázali na předválečnou generaci a prosadili se na mezinárodních operních jevištích. Z operní tvorby u nás v roce 1989 v rámci hostování operního sdružení z Mikkeli zaznělo zakladatelské dílo finské operní literatury – pozdně romantická Pohjalaisa (Vesničané od Botnického zálivu ) Leevi Madetoji. Nyní Národní divadlo pozvalo pro dvě představení na konci sezony 2004/2005 12. a 14. června soubor opery z Tampere s dalším základním dílem – Posledním pokušením Joonase Kokkonena.
Je ovšem pravda, že finská operní tradice je v porovnání s tou naší přinejmenším časově kratší. Až rokem 1914 se datuje vznik stálého operního souboru v Helsinkách, který se až do počátku 90. let tísnil v malém divadle Aleksanterinteatteri pro 544 diváků, než se přestěhoval do budovy typické moderní finské architektury pro 1 385 diváků s nádherným výhledem na záliv. A protože Finská národní opera programově a systematicky podporuje domácí skladatele, tvorba se rozrůstala především o díla Aulise Sallinena, Paavo Heininena či Einojuhani Rautavvary. A významné místo mezi těmito autory patří Joonasovi Kokkonenovi, jehož jediná opera Poslední pokušení z roku 1975 je – vedle Pohjalaisy – ceněna jako finská národní opera. Tato pozice brzy získala i mezinárodní rozměr, neboť byla uvedena ve Švédsku, Norsku, Anglii, Německu, Švýcarsku i v New Yorku.
Joonas Kokkonen (1921-1996) se stal respektovanou osobností finského hudebního života, prosadil se jako autor symfonií, komorních a chorálních děl, známý je jeho violoncellový koncert. Již při premiéře v roce 1959 Kokkonena zaujala stejnojmenná úspěšná divadelní hra jeho bratrance Lauriho o nábožensko-buditelském kazateli Paavo Ruotsalainenovi, člověku z lidu, rolníkovi, který skutečně žil v letech 1772 – 1852. Během patnáctileté práce se Kokkonen s tématem vyrovnal se ctí. Nikoli jako bořící a hledající průkopník, ale jako kultivovaný znalec evropských hudebních proudů počínaje tak zvanými národními školami 19. století přes verismus až po Bartóka a Stravinského. Těží z doznívající hudební vlny, která operní Evropu plně zasáhla o desítky let dříve – „vesnického realismu“, který je, v literatuře i hudbě, hledáním inspirace (a politických východisek doby) výlety na „venkov“ a do vlastní národní historie.
Ve čtrnácti obrazech (rozdělených do dvou dějství) rámovaných scénami posledních okamžiků umírajícího Paava se retrospektivně – v předsmrtném blouznění – odvíjejí klíčové okamžiky jeho života potulného evangelisty i otce, který zanechává svoji rodinu v bídě a těžké práci. Výsledkem je operní balada kombinující vyprávění o tvrdém životě na drsném finském venkově a náboženský mysticismus do obecnějšího poselství lidského zápasu se svým vlastním já a okolím. Krátké repliky dialogů melodizované řeči se střídají s dlouhými, výrazově vypjatými monology. Motivickým východiskem se staly – finskému publiku důvěrně známé – náboženské hymny. Instrumentačně barvitá partitura je nepokrytě tonální s užíváním disonancí.
Přesvědčivost nastudování je dána v první řadě obsazením titulní basové role. Štafetu po Martti Talvelovi převzal pro nastudování v Tampere další vynikající finský basista Jaakko Ryhänen . Kontroverzní osobnost Paava vytváří s průhledy do ambivalence muže přesvědčeného i pochybujícího, povýšeného i skromného, pyšného i poníženého, sebevědomého i nejistého s oporou v hutném hlasu, jehož vroucnost a naléhavost se umí proměnit v temnotu až děsivou. Také z výkonů dalších sólistů – především sopranistky Kirsi Tiihonenové jako Paavovy trýzněné první ženy Riitty, tenoristy Matiho Turiho jako zavražděného syna Juhana a barytonisty Kouta Räsänena v roli kováře – je zřejmé, že jim jsou role blízké a mají je hluboce zažité. Orchestr Národního divadla po taktovkou Pertiho Pekkanena partituru zvládl, zvuková vyváženost se však někdy ztrácela na úkor sólistů.
Režisér Jussi Tapola se scénografem Yrjö Tapperem se drželi ukotvení vesnické balady a zvolili až „amatérsky“ jednoduchou scénu se základními dobovými rekvizitami (postel, kovárna) a realistické herectví. Průsvitné desky pro projekci naznačující místa děje, které působily jako jednoduché vitráže, evokovaly atmosféru kostela. Ostatně i samo Paavovo kazatelství bylo amatérské, vymykající se církevnímu nebo univerzitnímu posvěcení. Dobové zasazení příběhu nesly kostýmy Kaisu Heinonena .
Poslední pokušení následovalo v Národním divadle po Ringu a produkčně kopírovalo stejný model – ze „země původu“ přijel do Prahy hostovat zahraniční soubor, přičemž orchestrální part převzal orchestr Národního divadla. Tato časová návaznost vybízí ke srovnání. Připusťme, že svým způsobem je Poslední pokušení také jiným pohledem na témata Ringu. Na jeho kvality a monumentalitu sice nedosáhne, ale míra pokušení a strázně, jíž jsou vystavováni protagonisté Ringu, se zase tolik neliší od té, která v přesmrtném blouznění trápí „amatéra“ Paava. Potud byla exkurze do finské opery poučná i přinosná.
