Vskutku „nevídanou a neslýchanou podívanou“ připravilo Ochotnické divadlo Petra Wajsara v Muzeu Bedřicha Smetany o letošní Pražské muzejní noci. „Principál“ souboru a Miroslav Lacko pojali Prodanou nevěstu jako parodii záznamů oper pořizovaných playbackem: když někdo jiný zpívá, proč by nemohl hrát někdo úplně jiný, třeba pánové ženské role? A hned tu máme vtip na druhou, když na jedné straně při ženském sboru otvírají pusu páni a při mužském „dámy“. A herci své role umějí, artikulují a otevírají pusu dokořán. Jak přitom nevzpomenout na jejich dřívější profesionální kolegy a kolegyně v televizi a filmu, kteří se často do svých partů strefovali s námahou a báli se otevřít ústa, aby snad nevypadali ošklivě! Distingovaný vypravěč recituje z papírů obsah opery, mikroport však není vidět. Před třetím jednáním se opět ozve jeho zvučný hlas, jenže pán nikde! Udýchaně vpadne na jeviště a začne mlčky vzorně vyslovovat – podle playbacku. Mařenka nechce o Jeníkovi „vědět“, ale gramofonová jehla přeskakuje v drážce, takže „zpěvačka“ sklapne pusu a odkráčí do portálu zastavit nekonečné vysoké cé. Další zdroj vtipu poskytla slova libreta vzatá doslova a zpřítomněná hereckou akcí: „Muž se srpem a kladivem“ vyklepávající do rytmu „Proč bychom se netěšili“ se trefí do palce a „ouvej, ouvej, konec radostí…“. Dívčina, kterou Mařenka zná a která po Vaškovi „jen hoří“, se opravdu zjeví jako z nějakého pohraničního night-clubu, a což teprve „věrné milování…“. Nemenší legraci přinášelo zviditelňování hudebních postupů: v sextetu při imitacích „rozmysli, si“ Háta na kolečkovém křesle vždycky povyjede a zase se vrátí do řady. Jeden gag stíhal druhý, takže je nebylo možné ani všechny postřehnout. Některé by nepochybně mohly inspirovat i „seriózní“ režii, třeba jak Vašek, smýkaný urostlou Esmeraldou a měřený Principálem, má hrůzu před svým komediantským vystoupením. Představení přineslo nejsoučasnější doklad stále pokračujícího „druhého života Prodané nevěsty“, jemuž Smetanovo muzeum věnovalo už několik výstav v Praze, Jindřichově Hradci, Litomyšli a Plzni. Jestlipak by se odvážily naše festivaly, které nesou Smetanovo jméno (a letos se obešly bez jevištního provedení kterékoli jeho opery), předvést svému obecenstvu tuto chytrou, drsnou a přitom láskyplnou parodii?
