Index of Metals italského skladatele Fausta Romitelliho (1963 – 2004) reprezentuje jednu z možných podob moderní opery, v tomto případě s jedním pěveckým protagonistou, živým orchestrem, elektroakustickou stopou a videoprojekcí. Titul opery lze chápat buď doslova, tedy jako „rejstřík kovů“, nebo jako odkaz k materiálovému základu, z něhož je vytvořena navýsost abstraktní vizuální stopa (Leonardo Romoli a Paolo Pachini). Druhý přístup mi je bližší: abych věnovala pozornost uměleckému dílu, musí to pro mne mít nějaký smysl, a pokud by mne zajímal nějaký „rejstřík kovů“, zřejmě bych se obešla bez jeho stylizovaného pojetí. Romitelliho opera ovšem hluboký smysl bezesporu má. Hudebně-zvuková složka i videostopa mají podobnou strukturaci, na koncertě Orchestru Berg v klubu Roxy nebyly vždy synchronní, přičemž je těžko říci, zda to byl či nebyl autorský záměr, protože obojí do intencí nelineární formy díly zapadá stejně dobře. Padesátiminutový celek se před očima a ušima diváků odvíjí bez přerušení, respektive spíše se řítí, někdy překotně až zběsile, občas zadrhne nebo ho přetne bleskový návrat – obrazu či zvukové strukturky, nebo se naopak na čas vrátí cosi – v obrazu či zvuku, co už se rozvíjelo a nyní se to zapojuje nebo připojuje v jiném kontextu, odštěpené fragmenty mají tendenci žít si vlastním životem, někdy audiovizuální proud v některé složce i umdlí, ale jiná jej mezitím táhne, a výsledkem je tříšť, ale nikoliv úplně nesouvislá. Soudržnost je dosahována především vůlí udržet se v aktivním modu a do poslední chvíle vzdorovat rozpadu, který nakonec nevyhnutelně – opět ve videu i ve zvuku, v každé složce výrazem jí vlastním – nastává.
Ačkoliv se snažím každou novou skladbu poslouchat vždycky nejdřív bez doprovodných informací, připouštím, že při sledování Romitelliho opery mi co chvíli tanuly na mysli životopisné souvislosti autora, který zemřel v 41 letech a Index of Metals byl jeho posledním dokončeným dílem. Myšlenková konstanta opery je mimo zvuk i obraz: pohled do neznáma – které na rozdíl od Messiaenových Éclairs sur l‘au-dela obsahuje jen nicotu, nejistotu, absenci jakéhokoliv záchytného bodu – a vědomí jeho nevyhnutelnosti zprostředkovává zkušenost přechodového rituálu. Naléhavost padesátiminutového sdělení podporuje amplifikace akustických složek – vokálního partu a orchestru. Dobrým nápadem ze strany orchestru bylo pozvat ke spolupráci Gabrielu Vermelho , která ve zpívaném partu na slova Kenky Lekovich odvedla skvělou práci včetně výrazu. Orchestr Berg uvedl Romitelliho operu 23. září v nastudování svého šéfdirigenta Petera Vrábela v české premiéře.
