Nové (sedmnácté) nastudování Smetanových Dvou vdov bylo 30. 5. představeno v první premiéře našemu publiku v Národním divadle. A budiž řečeno hned úvodem, že to byl večer radostný – a vzhledem k řadě předchozích inscenačních počinů (národní klasiky), uvedených v leckdy podivných, díla nejednou poškozujících produkcích, byl to večer přinášející provedení, jež má „namířeno“ k cestě ze současného trendu opět k lepšímu. Dílo samo je skvostem, které Smetana vyšperkoval v mnoha ohledech. Jako takové bylo po léta součástí standardního repertoáru divadla, které nasazovalo k jeho provedením nejednou vynikající interprety, jimiž soubor kdysi disponoval. Ale ani tato provedení nebyla neměnná a stále stejných kvalit a z toho důvodu není příliš šťastné porovnávat hudební tvářnost nové inscenace třeba se staršími nahrávkami opery, kde tyto studiové snímky procházely jistě korekturami a výběrem nahrávacích frekvencí až k nejzdařilejším záznamům. Recenze divadelního ztvárnění se má proto držet zejména hmatatelných faktů jevištního vyznění.
Hned výprava Daniela Dvořáka působila příjemně, protože především akceptovala sujet s námětovou oblastí díla, které nerušila, nýbrž navozovala atmosféru a navíc barevným nasvícením vhodně podporovala uplatnění kostýmů sboru i sólistů. Kostýmní návrhy Theodora Pištěka jsou krásné, funkční a plně podporují atmosféru příběhu v jeho vyznění. Režie Jiřího Nekvasila je korektní a drží se principu podporujícího věcnost a souznění s ostatními složkami díla. Skýtá sboru i sólistům dostatek místa a prostoru, jež peripetie příběhu žádají. Nelze popřít ani přípravu, kterou nastudování díla věnoval dirigent Robert Jindra . Vyznění scén vrství organicky a volnější nasazení temp některých – zvláště sólistických a ansámblových částí partitury, které jsme byli zvyklí slýchat v hybnějším provedení, nebylo dílu nikterak na závadu. Je to ostatně věc pojetí a také minulost nás poučila, že i někdejší přední dirigenti divadla se v tomto ohledu nejednou zřetelně odlišovali. Jindrův orchestr zněl jasně a pružně, nikde nedošlo k nevkusnostem či nesnázím. Nadsazení zvuku v předehře a v některých závěrech dotvrzovalo přijatelně stavěné gradace. Sborové scény byly precizně připraveny i provedeny. Chyběla jen jediná část: vyřadit z provedení opery polku v závěru díla je dramaturgický omyl. Smetana a polka jsou neodlučitelné pojmy, tím spíše u díla tak známého a autorem vycizelovaného, jako je toto. Snad retuše ono opomenutí napraví a slavná polka se opět vrátí tam, kam v díle nepostradatelně patří.
Je ovšem charakteristické, jak dopadlo hodnocení výkonů sólistů. Po této stránce máme před sebou málo srozumitelný guláš, v němž si různé hlasy a názory divně protiřečí, u nás obvyklým způsobem. Ten ovšem příliš nesvědčí o ujasnění kritérií a bohužel často ne ani o objektivitě. Pohleďme na srovnání několika pasáží, které se objevily v denním tisku: zatímco jedna recenze nazývá hlas paní A. „zvonivým subretním sopránem“ a konstatuje, že „ještě nestačí na vyjádření všech vrstev postavy“, jiná míní, že „má k roli nakročeno, ale zní v polohách nevyrovnaně“ (a navíc jí „není příliš rozumět“) a další nakonec prohlašuje, že „nepřipomíná postavu zjevem a hlavně ji titěrným bezbarvým hlasem nedokáže skutečně rozezpívat“… Zpěv paní B. je jednou recenzí nazván „strnulým a pronikavým“ („navíc stejně nepřirozeně působí i herecky“), jiná recenzní mluva ji vidí „spíše jako druhou Karolinu bez patřičného kontrastu hlasového i výrazového“, aby ji další kupodivu přijala jako postavu, když se jí „podařilo rozvinout dramatičtější výrazovou vrstvu fuoco“! Dílo je náročné po všech stránkách, žádá i dokonalou a srozumitelnou artikulaci zpívaného slova – a tato stránka je ve Dvou vdovách velmi podstatná a mimořádně důležitá. Což ovšem některé recenze opatrně nezdůrazňují, jiné to zcela přecházejí, abychom se o tomto standardu interpretace díla nakonec dočetli i lakonické konstatování „ať už někdo zpívá srozumitelněji, nebo jen huhlá, stejně to celé působí spíše jako mechanicky odříkávaná litanie“! Na jedné straně podivuhodná mírnost až ohleduplnost k hudební a hlasové části výkonu pana D (jemuž nelze upřít zdařilou vizi představované postavy), působí až komicky, zatímco hmatatelné i slyšitelné přednosti vokálního a jevištního podání postavy pana C se dočkají jen mylných, zavádějících, dokonce nepravdivých poznámek, které jsou v rozporu s realitou jevištního vyznění výkonu, disponujícího zdravým a neporušeným hlasem, tónovou svěžestí, jistotou i nosností (navíc dynamickým odstiňováním, kantilénou i nepopiratelnou srozumitelností).
Co k podobným málo fundovaným a protiřečícím si hodnocením některých recenzí říci? Jak mohou působit na pozorovatele? Jak z nich vytěžit to, co odpovídá pravdivému vyznění provedení, a eliminovat to, co je důsledkem kapricí a nápadů posuzovatele, jenž nejednou tápe v hodnocení věcí, které prostě patrně dost správně nechápe? Snad jen závěrečným připomenutím, že divadelní kritik má umět nejen odolat postranním vlivům či našeptáváním, ale má stát především nad věcí a vystříhat se omylných, zavádějících či dokonce nepravdivých glos, které stejně operní divák odhalí při poslechu živého provedení v divadle. A držet by se toho měli i ti, kteří tak volají po zlepšení úrovně domácích operních představení i operního zpěvu u nás vůbec. Protože téměř setrvalé záporné odsudky zpochybňující či negující třeba i jednotlivosti nejednou na úkor věcí zásadních, přirozeně nepomohou ani dílu, ani souboru a konečně ani Národnímu divadlu.
